Školská reforma již probíhá, ovšem vzhledem k tomu, jakým způsobem je zaváděna, není vnímána příliš lichotivě. Veřejnost ji registruje především prostřednictvím klopýtavého zavádění státních maturit, několikrát odložených, několikrát pozměněných a podle pozorovatelů diletantsky připravených. Pro učitele jde o neustále se měnící instrukce, ze kterých nejsou moudří a které ve výsledku obsahují řadu nejasností a nelogičností. Žactvo a studenstvo je z avizovaných změn nervózní, neboť přesně neví, co má očekávat, a bojí se, že nastanou komplikace u maturity či přijímacích zkoušek. Konkrétní podobu navržených reforem nicméně neznám, a tak se zamyslím spíše nad obecnými trendy posledních 20 let.
V čem je dlouhodobě snaha české školství změnit, je nahrazení "biflování" formou výuky, která vede spíše k rozvoji lidského myšlení, dávání faktů do souvislostí, umění rétoriky a podobně. Zní to hezky. Jenomže o čem má hovořit člověk, který nezná fakta? Profesor Skřivan z FF UK říká, že umět mluvit je dobře, ale kdo nezná fakta, plácá. Doktor Rak z FSV UK zase podotýká, že umět dávat věci do souvislostí je hezké, ale co že budeme do těch souvislostí dávat, když nebudeme mít znalosti? Profesor Pešek z té samé fakulty se vyjadřuje obdobně. V Německu obdobný trend běží už delší dobu a úroveň studentů tam znatelně poklesla. Pešek vyprávěl, jak navštívil některou německou univerzitu, kde studovali čeští studenti, a když se ptal, jak si vedou, německý kolega mu svěřil, že nejlepší je česká studentka, potom ostatní Češi a nakonec němečtí studenti.
V tomto momentě je zapotřebí se ptát, zda je opravdu namístě za každou cenu kopírovat západní vzory, když tam se pokus příliš neosvědčil. (Nejde jen o Německo, výsledky jsou podobné i jinde.) Naše základní a z do značné míry i střední školství je v mezinárodních měřítcích hodnoceno jako velice kvalitní, proto se ptám, proč tak radikálně reformovat něco, co funguje, co se osvědčilo? Vnést prvky rozvíjející samostatné myšlení určitě lze, ale překopávat celý systém? Je zapotřebí si uvědomit, že schopnost autonomního uvažování lze rozvíjet během života; velkou roli v tom hraje zkušenost a praxe. Zato znalosti, které člověk ve škole pomine, už později nedohoní. V dnešním světě, zejména v USA, se tak běžně stává, že se kdekdo k lecčemu velmi sebevědomě vyjadřuje, aniž by disponoval příslušnými znalostmi. Vím, že v politice se to hodí, ale nikterak mi to neimponuje.
Otázka "biflování" není tím jediným, v čem tak trochu nekriticky přejímáme cizí vzory. Jde například také o celkový přístup k dětem, který by na základě moderní výchovy měl být založen na partnerství. Opět nutno uznat, že to zní pěkně – přestaneme se nad děti vyvyšovat, budeme je brát jako přátele a oni se k nám podle toho budou chovat. Jenže teorie je jedna stránka věci, praxe druhá. Dítě, které má odmala sklon ke špatnostem, si partnerství nikdy vážit nebude a spíše je zneužívá, neboť ví, že mu nehrozí trest. Výsledkem liberálního přístupu je dnes na jedné straně zhýčkanost a rozmazlenost nejmladší generace, na straně druhé její otřesné chování, dosud nevídané. Situace, kdy žáci svému učiteli běžně sprostě nadávají, kdy se objevují dokonce fyzické útoky na vyučujícího, či případy typu, že žák nasadil učiteli na hlavu odpadkový koš, signalizují, že zde něco skutečně není v pořádku.
Zkušenost praví, že ono to bez té autority obvykle nejde a že se liberalismus ve výchově snadno zvrhne v destabilizaci sociálních vztahů mezi oběma skupinami a pád dosavadních tabu. Tělesné tresty ve škole byly zakázány a dnes jsme v situaci, kdy učitel je ve třídě běžně pátým kolem u vozu a se svými žáky či studenty pranic nezmůže. Chování se stále zhoršuje, a pokud vyučující nemá charisma, pak je každý jeho pokus o partnerství se žactvem předem ztracen. Podíváme-li se do minulosti, vypadal vztah učitel – žák zcela jinak a vyučovací podmínky jakbysmet. Občas "přiletěl" pohlavek, ale popravdě – komu to způsobilo nějaké trauma? Naopak přísný učitel, autorita se vším všudy bývá nakonec často tím, na něhož s láskou vzpomínáme. Tak praví profesor Höschl a podotýká, že "pár starorakouských pohlavků plnilo ohromně terapeutickou funkci". Připomíná film Obecná škola, kde učitel Hnízdo se s hochy nikterak nemazal a oni jej přesto (nebo spíš právě proto) zbožňovali. Samozřejmě jde o filmovou nadsázku, avšak nikoli nemístnou. Vzpomeneme-li na Cestu do hlubin študákovy duše, pak máme důkaz toho, že svrchovanost učitele studenty nijak netraumatizovala. Mohu-li si vybrat obraz třídy z tohoto filmu, nebo obraz třídy s košem nasazeným na hlavu učitele, pak určitě zvolím první možnost.
Namísto toho se objevují tendence zapovědět tělesné tresty i v domácnostech, což v situaci, v jaké se nacházejí momentální rodinné vztahy, považuji za značně nešťastné. Iniciátoři jakoby si neuvědomovali funkci mírných tělesných trestů a neviděli, co přemrštěná liberalizace způsobuje. Pohlavek, popřípadě výprask, je něco, o co malé dítě opravdu nestojí, čili se snaží být poslušné, aby "nedostalo". Pro děti v raném školním věku je nejméně příjemným trestem právě výprask, takže pokud jim hrozí, dají si dobrý pozor, aby něco neprovedly. Zkušenost říká, že tomu tak je a že alternativní metody rovnocenného účelu obvykle nedocílí. Respektive mohou, ale pouze u "hodných dětí". A násilí na dětech návrhy na zákaz tělesných trestů stejně nevymýtí.
Samozřejmě je namístě rozlišit tresty podle prohřešku. Jestliže výprask může hrát pozitivní roli v kultivaci chování (za lhaní, za šikanu, za nepoctivost), v případě rozbitého okna či špatné známky valný význam nemá, neboť se nejedná o vadu charakteru. Jednou jsem diskutoval s patnáctiletou dívkou a říkala, že je proti tělesným trestům a jak je ráda, že je její rodiče nepraktikovali. Mělo to jeden háček: byla mizerně vychovaná. Kdyby o ní rodiče věděli vše, co se vědět dalo, asi by si sypali popel na hlavu, že ji neřezali jako koně.
Já za sebe si naopak vůbec nestěžuju, že jsem sem tam nějakou dostal. Myslím, že mé výchově to spíše pomohlo a žádné trauma jsem si do života neodnesl, alespoň o tom nevím. Dnešní svět je tvrdý a je dobré naučit se přijímat rány.