Reklama
 
Blog | Martin Rataj

Jak jsem jel za Vincentem

Jako mnoho Čechů jsem se i já rozhodl, že se vydám na unikátní vídeňskou výstavu díla Vincenta van Gogha - vždyť je to za humny. Řekl jsem si, že si přidám návštěvu Státní opery, kde jsem se byl v lednu podívat na Rolanda Villazóna v roli de Grieuxe v Massenetově Manon. Věděl jsem, že do rakouské metropole není problém se dostat, poněvadž železniční i autobusoví dopravci se předhánějí ve výhodných nabídkách. Časem jsem taky věděl, že nepojedu sám, neboť několik mých přátel projevilo zájem se výletu zúčastnit.

S realizací záměru jsem nijak nespěchal, anžto jsem předpokládal, že masivně navštěvovaná výstava, ohlášená do 8. prosince, bude určitě prodloužena. Když jsem napsal na začátku listopadu do Albertiny, bylo mi oznámeno, že tomu tak nebude a ať neváhám s rezervací vstupenek, abych nemusel stát dlouhou frontu. Tak jsem neváhal a počal celou záležitost řešit s kamarádkou, o které bylo jasné, že pojede. Nešlo to moc rychle, neboť jsme se domlouvali po e-mailu. Naše časové možnosti omezily akci na termíny 22.11., 23.11., 6.12. a 7.12. Zjišťoval jsem tedy, co nás v oněch termínech čeká v opeře. Zvítězil Verdiho Otello 22.11.

Nainstaloval jsem proto potřebný Java Sun, zaregistroval se v on-line databázi Wiener Staatsoper a zvolil místa po 10 eurech. Problém byl však v tom, že platbu bylo zapotřebí provést kartou, již nevlastním. Už v lednu jsem proto žádal otce o její zapůjčení, jenomže ten mi oznámil, že jeho karta je zablokovaná pro platby přes internet. A tak jsme sháněli někoho jiného. Sehnali jsme kamarádku Markétu. V jednom listopadovém dopoledni jsem pak seděl u počítače, vyřizoval přes SMS záležitost s Markétinou kartou, a zatímco jsem čekal na další zprávu, jsem pozoroval, jak na obrazovce mizejí poslední volná místa. Na just ve chvíli, kdy mi přišly údaje o kartě, zmizely téměř všechny zbylé vstupenky. Zůstala místa na opačném konci opery, ale řekl jsem si – nevadí. Počal jsem vyplňovat formulář, který mi nabídl všechny možné druhy karet, až na jednu – Visa Electron. Kterou myslíte, že Markéta měla? Nevzdával jsem se, označil ji jako Visa, do cesty se mi však postavilo políčko, které žádalo kód CVV2, jenž má být vpravo nahoře na zadní straně karty. Opět jsem použil mobil, avšak v odpovědi, dorazivší za několik hodin, stálo, že nic takového na Markétině kartě není.

Tak Otello nevyšel. Ve druhém kole byl zvolen termín 7. prosince, ačkoli jsme věděli, že v předposledním návštěvním dnu výstavy nás bude čekat sáhodlouhá fronta – už v listopadu se totiž nějaká známá na výstavu kvůli tří- až čtyřhodinovému zástupu lidí vůbec nedostala. Zase jsme se však mohli těšit na Vídeň v adventním čase, což je pojem. V opeře byla možnost shlédnout balet Giselle.

Reklama

Bylo mi jasné, že je potřeba jet hodně brzo, neboť v případě příjezdu po poledni bychom se na výstavu vůbec nemuseli dostat. Jenomže, jak jsem zjistil, osvědčená společnost Student Agency odjíždí z Prahy do Vídně pouze třikrát denně. Ani jiné autobusové linky nenabízely vhodnější spoje a železnice byla výrazně dražší. Rozhodl jsem se proto pro cestu autobusem do Brna a odtamtud do Vídně vlakem. Jenomže jízdní řády nešťastně nabízely jen autobus přijíždějící do Brna v 7:40 a vlak odjíždějící v 7:43 (další spoje byly v nedohlednu). Vzdálenost autobusového a železničního nádraží je v Brně přitom asi 10 minut a nikdo neví, zda autobus přijede včas. Jel jsem tedy poprvé na Florenc a koupil jízdenky na autobus s tím, že když vlak v Brně nestihneme, alespoň se tam nasnídáme a pojedeme za dvě hodiny.

Návrat z Rakouska taky nevypadal jednoduše, jelikož v čase, kdy měl balet končit, se nabízela pouze cesta přes Bratislavu, kterou jsem absolvoval již v lednu a která není nejlevnější. Přitom jsem dal na vědomí, že cena akce nepřesáhne tisíc korun. A to bylo nyní nerealizovatelné. Napadlo mne proto navštívit nikoli slavnou Státní operu, nýbrž Lidovou operu, kde byla na programu Bizetova Carmen, a to již od 16:30 hodin. Zároveň se nabízely poněkud lacinější vstupenky nežli v případě Staatsoper. Nejlevnější byla za 1,50 euro, a tak jsem zvolil šestieurovou. Když jsem lístky objednával, netušil jsem, že jde o místa za sloupem (to bych čekal od těch za 1,50). I s přihlédnutím k nezájmu některých z účastníků o operu i faktu, že v pražském Národním divadle běží skvělá Bednárikova inscenace, která, na rozdíl od té vídeňské, není zpívána německy, jsem konstatoval, že do Vídně jedu tentokrát za výtvarným uměním a rozhodl se nelámat operu přes koleno.

Mezitím už bylo jasné, kdo všechno pojede, a tak jsem jel podruhé na Florenc dokoupit jízdenky na autobus Praha – Brno v odjezdovém čase 6:15. Vzhledem k tomu, že Giselle už byla mimo hru, jsem koupil též jízdenky z Vídně do Brna na 20:55. Hodil by se sice spoj v 18:35, jenomže ten už byl pár týdnů předem obsazen. Byla sice možnost odjet vlakem v 18:33, avšak vzhledem k tomu, že jsem nevěděl, kdy se do Vídně dostaneme a jak dlouhou budeme stát frontu, jsem si říkal, že se nám ty dvě hodinky dvacet minut navíc budou hodit. Chtěl jsem totiž vytvořit i časový prostor pro pochůzku adventní metropolí a po zkoumání návaznosti autobusů na onen vlak po příjezdu do Brna a cenových tarifů příslušných dopravců jsem také neskákal nadšením.

Mimoto jsem nevěděl, jak moc draho by nás přišel vlak, pročež jsem otevřel stránky www.cd.cz. Poté, co jsem se zorientoval ve složitém systému slev, jsem nalezl dva rozdílné údaje o ceně jednosměrného jízdného na trase Brno – Vídeň (232 Kč a 525 Kč). Poprvé jsem proto jel na hlavní nádraží zeptat se k mezinárodní pokladně, na kolik by cesta z Brna stála čtyři lidi, a později podruhé ujasnit si cenu za osobu. Ta cifra byla dost závratná, tak jsem ještě napsal elektronický dotaz na ČD, jak to tedy je. Dozvěděl jsem se, že ony jízdenky za 252 korun představují speciální nabídku 60 jízdenek na každý konkrétní spoj. Jednalo se o elektronické lístky, tak jsem nalezl příslušnou stránku a proklikal se až k platbě. Nabídlo to jedinou možnost: platbu kartou přes internet. Tím pádem tato varianta padla, ostatně nemělo smysl nakoupit jízdenky na konkrétní spoj, jejž možná nestihneme.

Bylo tedy třeba řešit cestu jinak. Po kratší úvaze jsem dospěl k názoru, že nejpřijatelnější bude absolvovat cestu Praha – Vídeň se Student Agency linkou, která odjížděla v 0:15. Potřetí jsem proto jel na Florenc, abych vrátil jízdenky Praha – Brno v 6:15 a zakoupil lístky na 0:15. Znamenalo to sice příjezd do Vídně už ve čtvrt na šest, ale zase to zlepšilo naši pozici v očekávané frontě. Celkem spokojeně jsem dorazil domů a spokojen jsem byl až do doby, kdy jsem shledal, že jsem sice koupil jízdenky na dřívější čas, avšak zůstala jim cílová stanice Brno a já jsem přitom potřeboval lístek až do Vídně. Jel jsem tudíž počtvrté na Florenc a dokupoval jízdné do Vídně. Licitoval jsem přitom se slečnou u pultu, zda bude výhodnější vrátit jízdenky za nízký storno poplatek a koupit nové, nebo přikoupit méně výhodný lístek na trasu Brno – Vídeň. Vlak jsme použili na zpáteční cestě z Brna do Prahy.

Mezi tím vším jsem studoval možnosti elektronické objednávky vstupenek do galerie Albertina. Existovala možnost přes internet zakoupit lístek na konkrétní datum. Kliknul jsem na příslušný odkaz, vyplnil formulář a ocitnul se před políčkem "číslo platební karty". Jako na potvoru ani zde neexistovala možnost rezervace s platbou na místě či platby převodem. Pročítal jsem další možnosti, mezi nimiž byl nákup jízdenek mobilním telefonem. Zaregistroval jsem se na příslušných stránkách, avšak posléze jsem zjistil (prostřednictvím e-mailového dotazu), že službu mohou využít pouze uživatelé rakouských operátorů. Co naplat – jeli jsme bez lístků s tím, že na místě budeme dřív než leckdo jiný.

Výstavu jsme viděli, ve frontě čekali jen krátce a na adventní město nám zůstalo času víc než dost. Během zpáteční cesty jsme sice měli hodinu a tři čtvrtě prostoj v Brně, nicméně jsme si alespoň prohlédli město.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama