Reklama
 
Blog | Martin Rataj

Ježíškův boj

Konzervatismus, liberalismus, socialismus. Tři základní myšlenkové proudy dnešní doby a z každého se dá vzít něco dobrého. Ovšem ve vychytralém (avšak morálkou se příliš nezabývajícím) Česku se první omezuje na zpátečnictví, druhý na bezskrupulóznost volné ruky trhu a třetí na zneužívání sociálních dávek. Pokud bych měl volit, konzervatismus bych nevybral, neboť jej na základě historického vývoje nepovažuji za perspektivní. Ovšem i na něm lze nalézt ono dobré a tím jsou - tradice.

Je to důležité slovíčko, neboť tradice zprostředkovávají povědomí o kulturní podstatě národa a základech historického vývoje, na nichž stojí. Odráží se v nich charakter lidí, jejich sepětí s krajinou i hodnoty, které již přes tisíc let tvoří kořeny jejich civilizace. Tradice jsou pamětí národa a je proto zapotřebí mít je v úctě. Uvědomují si to národy na západ a na východ, na sever a na jih, ne však Češi. Asi proto, že z nich nekouká žádný prospěch. Nebo že by to souviselo s českým ateismem?

Přemýšlel jsem nad tím nedávno – o Vánocích – a v souvislosti, jak jinak, se slavením svátků. Pokud to lze, stává se svátek bezduchou komerční záležitostí, a pokud ne, postupně zaniká. Téměř se vytrácí podstata svátků, totiž jejich duchovní rozměr, který představuje nejen hodnoty křesťanství, nýbrž i rodinného života, přírodního bohatství, duševní pohody a mezilidských vztahů. Jestliže období adventu bývalo časem rozjímání a čekání na vánoční čas, dnes je to nejvíce stresující etapa kalendářního roku, symbolizovaná přeplněnými supermarkety, "kolovrátkově" omílanými koledami i rodinnými roztržkami, doba, která jde zcela proti duchu původního smyslu vánočních oslav a již chtějí mít všichni co nejrychleji za sebou.

Vánoce bývají označovány za svátky klidu a míru, čas lásky, tolerance a odpuštění. Právě to na nich, kromě liturgického momentu, bylo nejpodstatnější. Zpívaly se koledy, rozkrajovala jablka, lilo olovo, házely střevíce a vysekávaly díry v ledu. A když na něj bylo, dostaly děti pod stromeček nějaký ten dárek. Dnes zůstalo vánoční hodnotou jen množství a cena dárků, přejídání a povinné návštěvy u příbuzných. Na Štědrý den se málokterá rodina vyhne hádkám, během svátků stres nemizí a mnozí se těší, až bude po všem. Koledy se u stromečku zpívají čím dál méně, poněvadž jako o svátečních písních se o nich už ani mluvit nedá, a když se nás vyučující na francouzštině ptala, zda je máme rádi, spolužačky se tvářily kysele. To jsme to dopracovali…

Reklama

Co se týče dárků, někteří spílají, že za ně museli utrácet a ještě jim někdo ve frontě šlápl na nohu, obdarovaní by pod stromečkem stejně raději rozbalili něco jiného a jiní si rovnou nadělují peníze. Ježíšek by se zhrozil. A zvyky? Co s nimi, když nejsou komerční.

Komerční není ani Ježíšek, a tak se ve výlohách obchodů objevuje Santa Claus, který nemá s Českem a střední Evropou pranic společného. Ježíšek je trochu záhadná postava, neboť nemá exaktní podobu. Zato Santa je přesně znám – kýčovitá postavička tlustého dědy v saních tažených soby. Eh, sobi v naší zeměpisné šířce? Pikantní na tom je, že tato podbízivá figurka nemá dlouhou tradici ani v domovské Americe, jelikož se jedná o reklamní produkt Coca Coly ze 30. let 20. století. Společensky je navíc nebezpečnější než Děda Mráz z minulé doby, poněvadž toho Češi vzhledem ke svému vztahu k sovětským "bratrům" nepřijali, avšak Santu nám jakoby nikdo nevnucuje, čili jej hloupě přijímáme sami. Vysokoškolští studenti již proto dokonce zřídili web www.zachrantejeziska.cz, aby vyburcovali zájem veřejnosti. V Německu už totiž Ježíšek obdarovává jen polovinu spolkových zemí, zbytek obstarává Santa. A u nás už adventní kalendář s motivem českých Vánoc skoro není k sehnání.

Když už lidé pokrytecky slaví svátky, které pro ně z duchovního hlediska nic neznamenají, mohli by alespoň projevit základní úctu respektováním jejich podstaty. Pochopila to rodina jedné mé kamarádky, která si uvědomila, že tak, jak se dnes slaví Vánoce, to přece nechtějí. Že namísto toho chtějí jedno: mít hezké svátky. Vzdali se dárků, dali důraz na hodnotovou podstatu, rodinnou pohodu a tradice a kamarádka byla velmi spokojena. Mají mou úctu.

Poněkud méně komerčně využitelné jsou Velikonoce a také na to doplácí, zejména ve městech. Kdopak dnes maluje vejce, plete pomlázku a chodí koledovat? Kdopak repektuje nějaké jejich poselství? Jako by velikonoční zvyky byly po dlouhých letech najednou pro dnešní dobu příliš naivní nebo snad málo akční ve srovnání s jinou možností zábavy.

Dušičky, uctívající po staletí památku zesnulých, pro změnu nahrazujeme něčím zcela novým (a zcela cizím). Dnešní pragmatická doba duchovním hodnotám nepřeje, a tak jsou pro mladou generaci dušičky nezajímavé. S radostí oslavuje americký Halloween, který sice nemá žádné duchovní hodnoty, ale o to je akčnější. Podobně jako v případě Santy Clause se i zde přikláníme k tomu komerčnímu a lacinějšímu (= vizitka společnosti holdující Nově, Blesku, Hollywoodu,…), i když se středoevropským prostorem to nemá pranic společného. Je to hloupé, úplně stejně jako náhlé slavení svátku sv. Valentýna.

Když vidím různé upoutávky na akce spojené s Valentýnem či přáníčka s růžovým medvídkem a nápisem "Be Mine, Valentine", až mě to trochu uráží. Co nám to kdo vnucuje? – vždyť u nás se slaví svátek lásky na prvního máje a Valentýn nemá s Čechami nic společného – už podle jména. Je to americký svátek, tak proč nám tím zahlcují papírnictví? Oni se toho Češi bohužel rádi chytnou; napodobování jiných, vlastní malost a neustálé podlézání těm, s nimiž zrovna pečeme, to je jeden z typických rysů české povahy. A promítá se do všech sfér společenského konání, tedy například i do přístupu naší reprezentace k vyjednávání o americkém radaru.

Jeden ze svátků, který naopak již prakticky vymizel, jsou (byly) Letnice neboli svatodušní svátky. Spolu s Vánocemi a Velikonocemi tvořily nejvýznamnější dny liturgického roku, avšak byly též chápány jako oslava příchodu léta – čistily se studánky, polévalo se vodou… Ale nejspíš proto, že komerční využití bylo mizerné, se už před časem vytratily. Chyběly dary, pozlátko, mamon. Přitom například v Bavorsku zvyk slavení Letnic dodnes (i když jistě v omezené míře) přetrvává.

Je důležité podotknout jednu věc: Je jasné, že i svátky, tak jako všecko, se nějak vyvíjejí, a vzhledem k tomu, že většina z nich má kořeny už v keltských tradicích, samozřejmě nikdo nechce, aby se slavily jako v pravěku. Jenže odkopnutí jednoho svátku výměnou za jiný není vývoj, nýbrž barbarství. A já bych tady nerad za pár let slavil Den díkůvzdání, nejlépe v převlečení za plechovku od Pepsi Coly.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama