Reklama
 
Blog | Martin Rataj

O kultuře, kartách a dobrém humoru

Před chvílí jsem na internetu narazil na článek s podivným názvem: Proč ženy neocení pisoáry. Tak mě to zaskočilo, že jsem málem zapomněl na skutečnost, že je středa a měl bych napsat další pozdrav z ciziny.

Nejsem jediný, kdo tak činí. Moje kamarádka Zuzana momentálně přebývá jako au-pair v Německu a její blog si vždycky rád přečtu. Myslím, že na tuhle práci bude dobrá, akorát ti rodiče evidentně nevědí, že kdysi založila ve svém pokoji požár a že když hlídala dva sourozence tady v Čechách, jednou k nim přišla a ten starší jí ve dveřích přivítal slovy: „Jdi domů!“

Jeden z výtvorůNedávno jsem byl s Camille na takovém komorním představení výrazového tance a docela se mi to líbilo, byť kvalitu jsem dost dobře neuměl posoudit, poněvadž v tomto oboru mám mizivé znalosti. Zato jsme pak vedli docela živou debatu ohledně teorie umění, zejména toho moderního, což je mé oblíbené téma, avšak když jsem to měl rozebírat směsí španělštiny a angličtiny, trochu jsem se zapotil. Nehledě na to, že Camille je v tomto tématu coby studentka umění dosti kompetentní.

I takovéhle věci tam byly k viděníKromě toho se před časem v Miraflores konala noční akce, při které se z ulic staly pěší zóny, jež se zaplnily lidmi, kteří si přišli prohlédnout velké, na zemi umístěné malby anebo si zaskotačit pod pódiem, na němž kdosi obstarával velmi hlučnou muziku. Já tam ovšem moc dlouho nevydržel. Namísto toho jsem se byl podívat v unikátním parku s fontánami, jichž je tam myslím 18 všemožných tvarů a velikostí a v noci za světelného a hudebního podbarvení představují krásnou podívanou. Nikde jinde na světě prý nic podobného v takovém rozsahu není. Budu tam ovšem muset znovu, jelikož jsem si s sebou prve nevzal fotoaparát.

Reklama

Už jsem psal o tom, že v našich uličkách mají svá stanoviště strážníci, kteří mají za úkol dohlížet na pořádek; podobně je tomu v Miraflores či San Isidru. Nedávno jsem šel kolem jednoho z nich, který s někým zrovna mastil karty a já si Kostel ve staré části San Isidravzpomněl na to, jak jsme kdysi jeli z Říma, a zatímco všichni spali, my jsme společně s bratrem a dvěma holkami hráli vole padni. Zcela nezávisle na sobě jsme přitom oba udělali dost podobný vtip, a sice ten, že já jsem schválně zadržoval aspoň jednu kartu od každé barvy a Vojta zase zásadně posílal tutéž kartu, která k němu právě dorazila. Ta hra tudíž nemohla nikdy skončit a oba jsme se královsky bavili, když po sobě holky začaly vrhat znechucené a nechápavé pohledy, co že je jako špatně. Musím říct, že podobným způsobem jsme hráli všechny hry s našimi kamarády a mohli jsme se potrhat, když se ostatní tvářili zaraženě, nehledě na to, když se nám pak snažili s vážnou tváří říct, že jim to vůbec nepřipadá vtipné, ale při tom jim cukaly koutky úst.

Tak mám sotva tři minuty na to, abych text publikoval, ještě nežli skončí středa. Pěkné květnové dny.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama