Reklama
 
Blog | Martin Rataj

O ODS, komunistech a myšlení českého voliče

Když se psal rok 1997, bylo na české politické scéně rušno. Padla totiž vláda Václava Klause. Stalo se tak jednak důsledkem největší porevoluční aféry, spojené s financováním ODS, falešnými konty ve Švýcarsku a otevřeným lhaním veřejnosti (legendární Pepa z Hong Kongu), a jednak vážnou situací české ekonomiky, která nastala především v důsledku divoké privatizace první Klausovy vlády, jež se v domácích i zahraničních odborných kruzích stala symbolem pro rozkrádání a příkladem, jak "se to nemá dělat". Na onu aféru reagovala početná skupina poslanců ODS včetně některých členů vedení strany, kteří prohlásili že s těmito praktikami nechtějí mít nic společného, a složili své poslanecké mandáty. Byli to lidi, kteří měli blízko k Václavu Havlovi (často bývalí disidenti), ctili určité hodnoty a pravicovou politiku mysleli vážně. Jan Ruml, Josef Zieleniec, Hana Marvanová... Vládu tehdy opustili i ministři menších koaličních stran.

První pololetí roku 1998 zemi spravovala úřednická vláda Josefa Tošovského a následovaly volby. V nich ODS samozřejmě nevyhrála, skončila však druhá. V tu dobu mi bylo 11 a nechápal jsem to. Ptal jsem se: "Mami, proč lidi volí ODS, když podváděla a politicky selhala?" Čekal jsem tehdy, že strana prostě zanikne, nikdo už ji nebude volit. To se stalo další koaliční straně – ODA, kterou postihla aféra ve stejnou dobu. Voliči se od ní odvrátili a v dalších volbách už si neškrtla. Logicky. ODS je dnes však opět vládní stranou a Klaus dokonce prezidentem. Jako ve svých jedenácti už se ale neptám, pochopil jsem totiž, že lidské myšlení čerpá i z jiných pramenů, nežli je logika a smysl pro fair play. Dalšími substancemi mohou být prospěchářství, neznalost anebo zcela obyčejná hloupost. Ta je, jak známo, největším rizikem demokracie, ale lepší systém jsme zatím nevymysleli, a tak se s tím musíme naučit žít. Co však, když ona demokracie začne být ohrožena?
Poslední věta z předchozího odstavce se týká dnešní doby a současné ODS. Skandály politických stran a jejích představitelů nejsou, jak se ukázalo, u nás ani ve světě ničím výjimečným. To, čeho jsme byli svědky v uplynulém období, však bylo nejen výjimečné, ale i nebezpečné. Stranou teď ponechám politické názory a budu psát o tom, čím jsem začal – politických praktikách. O takových, jaké způsobily odchod dalších lidí, ať už exprimátora Jana Kasla, jenž záhy založil stranu Evropských demokratů jako seriózní ekvivalent české pravice, či Heleny Třeštíkové, která po několika dnech ve funkci ministryně kultury rezignovala, neboť se odmítla podílet na nevybíravých způsobech Topolánkova kabinetu.
Své ukázala tzv. kauza mafie. Soud se na jaře zabýval podezřelým počínáním státního zastupitelství a ministerstva spravedlnosti ve věci stíhání Jiřího Čunka (známý případ o tom, jak byli přeřazováni státní zástupci, poněvadž ten první se chystal Čunka obžalovat). Rozebral do nebe volající okolnosti případu, kdy soudce Pavel Kučera při vyšetřování nátlaku na příslušnou státní zástupkyni Zlatuši Andělovou tvrdil, že exministr Pavel Němec jel zrovna vyzkoušet nové auto a pozval jeho, aby se s ním projel, dojeli náhodou do Ostravy, zašli do kavárny a koho tam nepotkali – Andělovou, se kterou se přátelsky bavili, a samozřejmě vůbec ne o Čunkovi – vždyť koho by to zajímalo. To nebyla zdaleka jediná kuriozita v celém případu (viz např. "ztracené" dvě třetiny Čunkova spisu) a soudce Vojtěch Cepl ml. podobným žvástům pochopitelně neuvěřil. V odůvodnění rozsudku, který se jinak týkal něčeho jiného, naznačil, že Nejvyšší státní zastupitelství v čele s Veseckou zasahovalo do nezávislého vyšetřování kauzy, a vzhledem k tomu, kdo měl zájem na Čunkově osvobození, to pochopitelně daleko spíš než samo NSZ byla vláda (ministr Pospíšil, premiér Topolánek), kdo v celé záležitosti intervenoval. To je něco naprosto bezprecedentně vážného, neboť se jedná o narušení základního principu demokratického zřízení, totiž o zásah moci výkonné (NSZ, popř. vláda) do moci soudní (soudní řízení), jež na sobě musejí být v demokracii nezávislé! Jde proto o kauzu zcela mimořádné závažnosti, zcela jiné, nežli je "obyčejná" zpronevěra či klientelismus. Řekne-li soudce, že inkriminované osoby včetně Němce, jenž se motá kolem premiéra, je možno označit termínem "mafie", je to silné kafe. Mimochodem Cepl je znám jako člověk pravicových názorů, ale též neochvějné nestrannosti. (V Česku se stal téměř hrdinou, viz např. tento článek.) V demokracii by navíc bylo zcela samozřejmé, že na základě pouhého obvinění by byla Vesecká okamžitě vykopnuta; zde se namísto toho již několik měsíců čeká na odvolání, když se případem odmítlo zabývat několik dalších soudců, neboť se sami prohlásili za předpojaté. Dobrovolně? Všichni? Na celém případu je pak nejděsivější výrok Kučery, který podle svědectví prohlásil, že "nezávislost justice musí ustoupit politickým zájmům", aby nebyla ohrožena pozice vlády.
To bylo takové jarní povyražení, ani na podzim jsme se však nenudili. Novinářům se totiž s pomocí Vlastimila Tlustého podařilo dostat do pasti poslance ODS Jana Moravu a ukázat tak na praktiky, jaké se v jeho domovské straně používají. Ukázalo se, že Morava sbíral kompromitující materiály na dceru poslankyně Olgy Zubové, kterých dále bylo lze použít jako prostředků k vydírání "problematické" poslankyně. Následně vypověděl, že fotky nabízel Topolánkovu spolupracovníkovi Marku Dalíkovi a předsedovi poslaneckého klubu ODS Petru Tluchořovi. Dalík mu řekl, že kompromitující materiály nepotřebuje, neboť jich má dost, a Tluchoř se ptal, zdali jsou ony fotografie k dostání v sadě, nebo jestli se to kupuje po kusech. Chtělo by se zasmát, kdyby to nebylo k pláči. A jak to dopadlo, šli Morava s Tluchořem a Dalíkem do vězení? Kdeže! Tluchoř a Dalík prohlásili, že své odpovědi mysleli z legrace, a tím to pro ně celé skončilo. Z Moravy se udělal obětní beránek, a když složil mandát, dělalo se, že je vše v pořádku.
Ani tahle kauza se nemusela stát, aby člověk viděl, jak to chodí, zaostřila však opět o něco obraz nekalého počínání. Třeba počínání na prezidentské volbě letos v únoru. Když v prvním kole za přítomnosti všech zákonodárců ani jeden z kandidátů neuspěl, muselo se na to jinak. Tak se stalo, že na druhou volbu se "náhodou" pro akutní zdravotní komplikace nedostavila poslankyně Zubová. "Zničehonic" pak zkolaboval jeden z poslanců, do kterého předtím něco hustil Ivan Langer. No a co se nestalo – zanedlouho třetí! A mohlo se jít v klidu volit. Václav Klaus to měl od začátku jisté – ODS jej na Hradě chtěla, a když to nejde normálně, půjde to holt jakýmikoli jinými metodami. Za Jana Švejnara mi tenkrát bylo trapně, hrozně jsem se styděl a bylo mi ho líto.
Ostatně momentek z prezidentské volby je k dispozici vícero. Nezařazení senátoři (nikoli opoziční!), konkrétně Martin Mejstřík (studentský vůdce z roku 1989) a profesor Jiří Zlatuška (emeritní rektor Masarykovy univerzity v Brně), nezávisle na sobě popisovali neuvěřitelnou věc. Na rozdíl od předchozí volby byl totiž médiím z neznámých důvodů zapovězen vstup do některých prostor v předsálí Španělského sálu a zmínění senátoři popisovali, jak v těch místech skupinky představitelů ODS oklopily některé senátory z jiných stran, v hloučcích s nimi chodily až k toaletám a drželi je doslova v zajetí tak, aby nemohli s nikým mluvit a nerozmysleli si tak svůj úmysl volit Klause. Šel mi z toho mráz po zádech, neboť to je počínání, které se pohybuje na hraně zákona o omezování osobní svobody! Profesor Zlatuška to s nadhledem popisuje na svém blogu. Mimoto byly velmi citlivě nastaveny mikrofony, takže v přestávce jsme slyšeli Topolánka, jak Čunkovi vyhrožuje, že před vchodem je připraveno policejní auto, či Langera, který Bursíkovi říkal, že "tady někdo půjde bručet". (Mimoto na něj řval, že si Klausem vytírá prdel, neboť Bursík si dovolil čestného předsedu ODS zkritizovat za jeho počiny na poli vědecké diskuse o ekologických problémech.) V té chvíli jsem si uvědomil, jak moc mi záleží na zachování demokracie, neboť mi došlo, že to není nic samozřejmého.
Ve světle hradních událostí už asi může mít těžko někdo pochyby, jakým způsobem byla sestavena koaliční poslanecká většina. Poslanci Michal Pohanka a Miloš Melčák ve volbách kandidovali za levicový program ČSSD a pár měsíců po volbách si najednou uvědomili, že mají vlastně spíše pravicové názory? Tak takhle asi ne, že? Varianty jejich přeběhnutí mohou existovat v zásadě dvě: korupce nebo vydírání. (To koneckonců dokázali svým nesmyslným projevem, když se snažili odůvodnit "přeběhnutí" k opačnému táboru.) Nad korupcí se už asi leckdo ani nepozastavuje, takže například nepřekvapilo, když nedávno proběhlo v poslanecké sněmovně nějaké hlasování v neprospěch vlády, jež následně někdo z koalice zpochybnil, vzápětí běžel poslanec Tluchoř (ODS) na druhý konec sálu za poslancem Wolfem (ČSSD), aby mu "vysvětlil", že chtěl přece hlasovat jinak, a při opakovaném hlasování vládní návrh prošel. Jak mu to Tluchoř asi vysvětloval? Nejhorší je, že tímto způsobem vytvořenou koaliční většinou vláda protlačuje tak zásadní zákony, jakými jsou církevní restituce, reforma zdravotnictví či smlouva o radaru. A když se zdá, že koalice by mohla mít nedostatek hlasů, je automaticky zajištěn další přeběhlík. Tady opravdu končí veškerá legrace.
Co mi takřka vyrazilo dech, byla v novinách zveřejněná zkušenost staršího obyvatele některé obce pod Beskydami, myslím že Horní Bečvy. Popisoval, jak špatné je to ve zdejším kraji se zaměstnaností a jak zle se tu lidem žije. Jeho syn horko těžko sehnal práci v lese, pochopitelně náročnou a tvrdou. Když bylo před volbami, přišel za zaměstnanci majitel firmy a řekl jim, aby mu zítra přinesli volební lístky. Kdo tak neučiní, nemusí už druhý den chodit do práce. Lístky mu přinesli a dostali je zpátky se zakroužkovanou ODS. Proboha, vždyť tohle jsou praktiky doby před rokem 1989!
Jako červená nit se přitom snad všemi skandály vládní politiky vine role Topolánkova důvěrníka Dalíka, jenž figuroval už před několika lety v kauze unionistického poslance Zdeňka Kořistky, který vypověděl, že se jej Dalík pokoušel uplatit. Dalík byl později soudem označen za korupčníka a jeho prapodivné kšefty jsou veřejným tajemstvím. Jak jsem výše popsal, objevuje se jeho jméno i v kauze Morava, stejně tak ovšem v kauze mafie. Byl to on, kdo již při povolebním vyjednávání se sociální demokracií do novin sdělil, že ve skutečnosti už jsou "připraveni" přeběhlíci, aby vzápětí označil novináře za lháře. Příslušný redaktor měl však záznam ze skryté kamery a usvědčil ze lži naopak Dalíka. Je mi opravdu nedobře při vědomí, že takový člověk dělá premiérovi České republiky poradce, to s demokratickým vedením státu poněkud nekoresponduje.
Společně s Dalíkem je za nejnebezpečnějšího činitele považován ministr Langer, o němž se hovoří jako o jediném českém politikovi, který je napojen na české podsvětí. Jeho osoba figuruje pod přezdívkou Íčko v policejním spisu Krakatice, kde se přímo píše o Langerových kontaktech na organizovaný zločin. Na Západě je naprosto nepředstavitelné, že by takový člověk nebyl okamžitě odvolán, to je však v odéesáckých poměrech k smíchu. Langerovi prostě stačilo říct, že netušil, že lidé, s nimiž vesele obcoval, jsou zločinci, a tím to pro něho skončilo. Před dvěma dny požádali bývalí důstojníci Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu Langera o zbavení mlčenlivosti ve věci Krakatice a dnes ČT zjistila, že ony důstojníky vzápětí nechala vyslýchat Langerova Inspekce ministerstva vnitra. Tomu všemu předcházela značně nestandardní manipulace s tajnými službami, již Langer provedl po nástupu do své funkce a kterou zahájil vyhazovem velkého experta Karla Randáka.
Skutečnosti z výše uvedených odstavců jsou skutečně alarmující. I proto, že to přesahuje veškeré hranice, které tu doteď existovaly. Jak známo i z vyspělých zemí, různé ekonomické podvody, střety zájmů, finanční machinace apod. nejsou až tak nic neobvyklého – řada podobných kauz proběhla snad za všech předchozích vlád, ať už stál v jejich čele Klaus, nebo představitelé sociální demokracie. To, čeho jsme svědky v posledních dvou letech, už je však opravdu těžký kalibr, jenž se netýká několika ukradených milionů a osobního prospěchu politiků, nýbrž zásahů do fungování demokratického systému v nejvyšších patrech. Oproti tomu, co se dnes děje, byla období Klausových a sociálnědemokratických vlád pouhá selanka. Prezidentskou volbu, kterou se znepokojením komentovali i zahraniční novináři, lze považovat za jakýsi zlom, kdy padla leckterá tabu a který bychom měli brát jako poměrně vážné varování.
Nevím, zda to jako vážné varování vzali čeští občané, Topolánkově vládě však dali červenou, když říjnová dvojvolba skončila pro vládní strany debaklem. Člověk by řekl, že je to zcela logické, přesto se však našli i tací, kteří ODS fandili a posléze rozhořčeně vykřikovali, že nechtějí oranžovou republiku. Ale tak, jak jsem se ptal v roce 1998, už jsem se nyní netázal. Natolik už moje očekávání nebylo valné.
Jedna dívka se vztekala, jak to, že "někdo mohl volit toho člověka!", čímž myslela Jiřího Paroubka, který byl v té době středem pozornosti kvůli vraždě Václava Kočky ml. To děvče se strašně rozčilovalo, že se Paroubek znal s vrahem (což je ostatně skutečně na pováženou), a evidentně by se jí líbila výhra ODS. Přitom ji absolutně nevzrušovalo, že Ďuričko se znal stejně tak s představiteli strany modrého ptáka, prokazatelně s Klausem, Janem Koukalem (dlouholetý pražský primátor) a Topolánkovou nemanželskou partnerkou Lucií Talmanovou, což je daleko vážnější, neboť Talmanová na rozdíl od Paroubka zastává ústavní funkci místopředsedkyně poslanecké sněmovny. Navíc bylo směšné, jak oné dívce vadil fakt, že se Paroubek znal s Ďuričkem, a zcela chladnou ji nejspíš nechala daleko závažnější zpráva o kontaktech ministra vnitra se členy organizovaného zločinu! Navíc nevím, jak by jí bylo příjemné, kdyby některý její vzdálený známý někoho zastřelil a jí pak všichni nadávali, co je zač, když jej znala.
Výše popsaný přístup je běžnou praxí při tlachání v hospodě, o to víc mě to ale mrzelo, neboť to děvče jinak mám za velmi inteligentní. Není se nicméně čemu divit – na tomto principu totiž pracuje řada médií. Stačí si přečíst Mladou frontu a možná bych mluvil stejně. V září a říjnu se mi několikrát stalo, že jsem dostal na nádraží či v kavárně tyto noviny zdarma. Poměrně mě to udivilo – co z toho vydavatelství má, že distribuuje tisk zadarmo? Stačilo mi však list otevřít, abych se dozvěděl odpověď. Ve skutečnosti to totiž byl předvolební leták ODS. Jednu stranu pokrýval rozhovor s Pavlem Bémem, v příloze bylo povídání s Ladislavem Jaklem a ze zpravodajských i komentátorských stránek přímo vyčnívaly palcové titulky o hrůznosti Paroubkova kontaktu s Ďuričkem. Některé komentáře alespoň měly myšlenku, jiné ovšem vytvářely naprosto šílené konstrukce (Karel Steigerwald), a někde v růžku na páté straně byla věta o Ďuričkově známosti s příslušníky ODS. V Česku i ve světě je normální, že jsou noviny nějak orientované – Lidovky spíše doprava, Právo spíše doleva, ale komentáře, kde čas od času dostane prostor i příslušník "druhého názorového tábora", tam obvykle dávají smysl. Něco tak neuvěřitelného jako ve štvavé MF Dnes jsem však snad ještě nečetl. Tento plátek otevřu ostatně málokdy, neboť jako bývalý student novinařiny vím, že studentům se nedoporučuje používat jako citační zdroj, a to jednak proto, že od dob šéfredaktora Pavla Šafra se značně zbulvarizoval, jednak proto, že nesplňuje kritéria seriózního tisku ani po stránce gramatické a konečně proto, že nápis "nezávislé noviny" na titulní straně je maximálně tak pro pobavení. Dost lidí si ale i dnes Dnes koupí, a tak už jsem holt připraven na ledacos. Jen pro úplnost, některé informace mám z první ruky, jelikož má teta v MF Dnes, resp. iDnes.cz pracuje.
Znám také lidi, jejichž jediným volebním argumentem je: "Probůh, jen ne Paroubek!" Trochu ubohé, chceme-li se považovat za občansky vyspělou společnost. Sám podotýkám, že Paroubka rád nemám, nepovažuji jej za příliš důvěryhodnou osobnost a není mi ani sympatický. To je ovšem tragicky slabý důvod pro to, abych hlasoval pro lidi, kteří vyvádějí to, co jsem popsal výše. Podotýkám, že sociální demokracii jsem nevolil, dokonce jsem vůbec nevolil levici. Můj politický názor je středový, což snad může znamenat výhodu ideologické nepředpojatosti. Tento článek se ovšem stejně netýká politického světonázoru, ale politické kultury. To jen jako doplněk k následujícím řádkům.
V žádném případě si nemyslím, že by předchozí vlády byl skvělé (kdybych si to myslel, volil bych ČSSD). Afér i politických omylů prodělaly celou řadu. Mezi ministry ČSSD však byla řada renomovaných osobností, kteří dnes působí na významných místech. Mám na mysli dr. Rychetského (dnes předseda Ústavního soudu), dr. Motejla (dnes veřejný ochránce lidských práv), doc. Jiřího Havla (vedoucí Katedry makroekonomie a ekonometrie na FSV UK), doc. Mertlíka (přednášející tamtéž), prof. Fišera (působí na LF Masarykovy univerzity), Ing. Mládka (dnes ředitel Českého institutu aplikované ekonomie), gen. Kostelky (dnes velvyslanec ČR v Rusku) či BSc. Kavana, pozdějšího předsedy Valného shromáždění OSN. Když jsem se nedávno díval na seznamy členů vlád, překvapilo mě, kolik ministrů mělo vědeckou hodnost CSc. či docenturu. Odborná způsobilost sice není zárukou kvalifikované manažerské práce, ale aspoň tvoří jakousi pravděpodobnost slušnosti; lidé, kteří se pohybují v akademické sféře, gauneři nebývají, ostatně podle průzkumů jsou to právě akademici, jimž lidé důvěřují nejvíce ze všech profesí. V předchozích vládách byli ostatně i další ministři, které bych s čistým svědomím označil za slušné lidi: Pavel Dostál, František Bublan, Karel Čermák i Vladimír Špidla. Jistě, i tak byla afér celá řada – od Nomuru přes Štiřín po "Krausovo kakao". Jenomže z toho, stejně jako z politických neúspěchů, byly vyvozovány důsledky. Jakmile na něco podobného došlo, ministr byl odvolán a například v čele resortu zdravotnictví se jich tak vystřídalo hned několik. Skončili Gross, Buzková, Součková, Kubinyi, Peltrám a další, včetně jediného slušného českého premiéra – Vladimíra Špidly -, který byl po prohraných krajských volbách "odklizen" do Bruselu. A ministr Ivo Svoboda? Ten se pro dřívější vytunelování podniku Liberta ocitl na pět let ve vězení! Dokážete si představit, že by takhle byl potrestán některý ze současných ministrů? To je hotová utopie.
Pochybuji ovšem, že si na tyto ministry většina dnešních notorických paroubkobijců vůbec pamatuje. Těm stačí jejich výkřik: "Hlavně ne Paroubek!" Jakkoli sám tohoto člověka nemám rád, snažím se vždy o konstruktivní kritiku v momentě, kdy vidím, že je něco špatně. Z permanentní nechutné kampaně na člověka, který nemusí udělat vůbec nic, aby byl ze všech stran bombardován, jsem znechucen. Vrcholu to dosahuje v momentě, kdy se dozvím, že můj kamarád nechtěl Švějnara, neboť jej podporoval Paroubek. To je občanská vyspělost, co? Kdyby Paroubek navrhl pomoc pro lidi postižené povodněmi, byl by asi tento kamarád proti – hlavně nehlasovat s ním.
Už nepřetržitě dva roky se politická argumentace některých lidí zakládá na kritice Paroubkova povolebního projevu o přisluhovačích v žoldu ODS z června 2006. Ten tedy opravdu nebyl zrovna šťastný, jenomže daleko závažnější bylo to, co k němu vedlo. Týden před volbami (to je vám náhoda!) se totiž objevila proslulá Kubiceho zpráva, kterou, ač byla tajná, nechal zřejmě Ivan Langer otevřenou na stole tak, aby si ji novináři mohli pořádně vyfotit. A zrovna (jejda, to je ale pech!) na dvojstraně plné snůšky šílených obvinění, mj. o tom, že Paroubek je pedofil. Vzhledem k tomu, že ODS ve volbách zvítězila o pouhá tři procenta, mohla být právě tato podpásovka (jaká do té doby neměla obdoby) tím, co rozhodlo o porážce ČSSD. Paroubek tím přišel o prestižní křeslo předsedy Evropské rady v době českého předsednictví EU, což je něco natolik zásadního, že ač tím onen projev nemíním omlouvat, dovedu si představit, že bych se zachoval stejně. Něco jiného je totiž čestná porážka ve volbách a porážka (možná) z důvodu sprostého pošpinění. Po volbách samozřejmě všechny bláboly o Paroubkově pedofilii aj. zmizely. Už nebyly potřeba…
Jestli ještě někoho chápu, tak to byla dívčina, jež mi po říjnových volbách říkala, že jí vadí sestavování koalic ČSSD s komunisty. Tento argument o komunistickém nebezpečí, jeden z hlavních v předvolební kampani ODS, je ovšem do značné míry dílem populismu a demagogie. Všichni vědí, že komunisty tu volí s prominutím pár důchodců a že jejich podpora stagnuje či se spíše snižuje, jak odcházejí nejstarší generace. Že by komunisté měli šanci získat nějakou rozhodující moc, je tedy nesmysl, a i kdyby tu zcela hypoteticky sami sestavili vládu, nějaké revoluční řešení je ani nenapadne – dovedete si představit, že by pánové Filip, Dolejš nebo Kováčik dělali proletářskou revoluci a stavěli barikády? Vždyť je to k smíchu! Renomovaná socioložka Jiřina Šiklová navíc upozorňuje, že lidé, co dnes figurují v KSČM, jsou daleko více kapitalisty než ti, na které kdysi útočili. Mají firmy a jsou těmi posledními, kdo by se pouštěli do znárodňování. A na místě je několik dalších poznámek:
1. Lidé, kteří by chtěli zakázat spolupráci s komunisty na krajské úrovni, se chovají stejně jako se v minulosti chovali ti, jež kritizují.
2. Lidem, kteří by chtěli zakázat spolupráci s komunisty, zřejmě nedochází, že nelze ignorovat 10 % voličstva, jež volilo KSČM.
3. Lidé, kteří by chtěli zakázat spolupráci s komunisty, si možná nevšimli, že se strana opakovaně omluvila za dobu minulou a že ve svých stanovách dávno nemá hesla o diktatuře proletariátu. Má demokratické stanovy a možná trochu jiný světonázor, ale mám pocit, že právě zakazování názoru (pokud se nejedná o rasistické teorie) bychom se v demokracii chtěli vyvarovat.
4. Lidem, kteří nemají rádi komunisty, zřejmě nevadí, že cela řada bývalých aparátčíků přešla do jiných politických stran a jsou i mezi těmi, jež sami volí. Být komunistou z přesvědčení je věc nezávadná – to byla ostatně řada pozdějších disidentů a většina našich předků, kteří KSČ v roce 1946 volili. Být komunistou z prospěchářství je zato věc odpudivá a to se týká právě těch, kteří dříve působili v KSČ a v nové době briskně přeběhli jinam, nejvíce pak těch, co jsou v ODS – před rokem 1989 obhajovali plánované hospodářství, posléze otočili o 180 stupňů a nyní hlásají politiku natřenou namodro.
5. Jak známo, snažila se ČSSD složit v krajích jiné koalice, bylo-li to možné. Jestliže ODS tolik vadí spolupráce s komunisty, mohla tomu v několika krajích zabránit vytvořením velké koalice. To ovšem sama odmítla. Vinit poté sociální demokracii z komunistické podpory je absurdní ČSSD totiž neměla na výběr jinou variantu.
6. V parlamentu se nedávno ocitla novela o zákazu propagace komunismu, byla to však ODS, která ji zamítla. Její výkřiky tudíž nejsou ničím jiným než populistickým divadlem pro voliče.
7. Strašení ODS o tom, že se máme bát účasti komunistů na budoucí vládě, je nesmyslné, poněvadž sociální demokracie přijala tzv. bohumínské usnesení, jež jí zakazuje spolupráci s komunisty na vládní úrovni.
8. Pokrytectví ODS je dost průhledné – tvrdí, že odmítá spolupráci s komunisty, ale když něco potřebuje, běžně s nimi handluje. Je "zajímavé", že se vztekají nad účastí KSČM na řízení krajů, ale byli blažení, když právě díky komunistům se dostal Václav Klaus na Hrad. Stejně tak pokřikují, jak jim vadí komunisté v krajských koalicích, a přitom se s nimi sami paktují na radnicích.
Aby bylo jasno, rozhodně nejsem tím, kdo by byl nadšen z posilování vlivu KSČM. Po návratu předchozí éry rozhodně netoužím a je mi proti srsti volit ty , kteří se podíleli na režimu před rokem 1989 (byť už ne na zvěrstvech 50. let). Proto, jakkoli od této strany nehrozí nebezpečí, mám s KSČM problém morální. Vzhledem k politickému realismu i zkušenosti, že historia magistra vitae, je ovšem zapotřebí vnímat aktuální nebezpečí. Jak jsem popisoval zezačátku, přinesly poslední dva roky momenty, které jsou pro demokratickou společnost opravdu výrazně zneklidňující. Jsme svědky praktik, které se tu děly před revolucí a to je po téměř 20 letech budování svobodného státu dost špatná zpráva. ODS je podle všeho poměrně nebezpečná strana, to jí ovšem nebrání v tom, aby sama upozorňovala na riziko ze strany KSČM, i když ta má pouhých 10 %. Někteří lidé jsou schopni ji proto opravdu volit a mně to připomíná situaci v Evropě počátku 30. let 20. století, kdy všichni alarmovali před komunisty a pak jen civěli, když se Evropa zahalila do fašistického sukna. Nemíním samozřejmě přirovnávat ODS k fašistům, pouze poukazuji na ten princip.
Stojí také za to připomenout, že obdobný vztah k ODS má i celá řada bývalých disidentů, tj. lidí, kteří mají vůbec největší právo na hodnotící soud ve vztahu k popisované problematice. (Naopak největší komunistobijci bývají často ti, kteří na bývalém režimu sami parazitovali, anebo ti, kteří tu dobu sami ani nezažili.) Václav Havel je svou nelibostí k ODS znám a po kauze pražských divadelníků dokonce veřejně vyzval, aby lidé v metropoli tuto stranu nevolili. Jiří Dienstbier je dnes senátorem za sociální demokracii, Petr Pithart patří k protiklausovskému křídlu v KDU-ČSL, Pavel Rychetský, Pavel Dostál, František Bublan a jiní byli ministry za ČSSD, Petr Uhl píše do levicově orientovaného Práva. A ostatní? To jsou ti, kteří chtěli dělat pravicovou politiku slušně a ODS proto opustili. Například Jan Ruml v souvislosti se současnou vládou a říjnovými volbami upozorňuje: "…za to, jak lidé volí, si mohou politici sami." A nutno podotknout, že tím uhodil hřebíček na hlavičku.
Těmi, již se vztekají, že Paroubek porazil Topolánka, jsou totiž obvykle lidé, kteří sami nepocítili důsledky vládnutí trojkoalice. Jsou to povětšinou obyvatelé bohaté Prahy, kteří se sami mají slušně a jež absolutně nezajímá, že jiným se dobře opravdu nevede. Zejména ne pochopitelně důchodcům, kteří jsou ve zdejší společnosti pátým kolem u vozu. Ne každému dochází, že tito staří lidé žijí leckdy opravdu zcela jinak než zbytek společnosti. Nenakupují jako onen Pražák, jenž si v obchodě přibližně vybere, na co má chuť, koupí si to a ještě zajde do kina. Důchod některých lidí je tak mizerný, že chodí po supermarketu, vybírají si ty nejlevnější jogurty, nejlevnější toaletní papír, nejlevnější pečivo a oblečení nakupují zásadně u Vietnamců – prostě proto, že si lepší nemohou dovolit. Právě na tyto lidi nejvíc dopadá zvýšení spotřební daně na potraviny, inflace, jež stoupla po zavedení daňové reformy, poplatky ve zdravotnictví, zdražování energií i deregulace nájmů. Vláda s velkým halasem ohlásila navýšení důchodů o ubohých 470 Kč. To jsou peníze, které ani nepokryjí navýšené výdaje, popsané v předchozí větě, a reálná životní úroveň důchodců (a nejen jich) tak v příštím roce poklesne! A vláda, místo aby alespoň držela ústa, se těmi 470 Kč ještě chlubí na stránkách časopisů. Jedna moje známá to okomentovala prostou větou: "Pěstí mezi oči."
Právě v tomto kontextu je také třeba chápat zdravotnickou reformu. Já nemám nic proti regulačním poplatkům ve zdravotnictví, pokud jsou zaváděny podle sofistikovaného systému (viz Německo), a především v době, kdy se společnost nachází na určité úrovni. Zavést poplatky v momentě, kdy životní úroveň některých seniorů je doslova otřesná, je však pouhé křupanství a asociálnost. Nejde přitom o 30 korun, jak se často říká, ale o daleko víc. Starý nemocný člověk je totiž na lékaře odkázán poměrně často, a navíc leckdy ne na jednoho, nýbrž na různé specialisty. Čím víc je člověk nemocný, tím víc dostane předepsáno léků a platí zas. Jednak za předpis, jednak za samotný lék, což bývají nemalé částky. Celková suma pak dosahuje výše až 5000 korun. Jsou však důchodci, kteří i přese všecko levné nakupování ze svého důchodu sotva zaplatí za jídlo, ošacení a energie, popř. nájem, a na částku za léky už zkrátka nedosáhnou. Nastávají pak situace, kdy si dotyčný prostě nevyzvedne životně důležité léky třeba na cukrovku, poněvadž zkrátka nemá za co. To je situace, kterou bych očekával v Uzbekistánu, a to ještě možná.
Do téhož zapadá politika ministra Nečase, jenž chce ušetřit na seniorech například snížením příspěvku na péči v tzv. mírné bezmocnosti, jelikož prý stát stojí příliš mnoho peněz. Ano, šetřit je jistě chvályhodné, avšak ve chvíli, kdy se spoří na plat manažera polostátní energetické firmy v roční výši 667 milionů korun, se úspory na důchodcích stávají pouhým hulvátstvím – viz komentář Ivana Hoffmana.
V tom momentě se není čemu divit, když se tito lidé naštvou a jdou volit komunisty, neboť za minulého režimu se měli zkrátka líp, celý život vydělávali na zdravotní pojištění a teď toto. Jistě, osobní svoboda je nade vše, jenomže po celou historii lidstva platí, že lidé chtějí nejdřív něco do úst a pak teprve se zajímají o nějaká práva. Tak to vždycky bylo a nejspíš to tak vždycky bude. Po volbách se však vždycky ozvou ti chytráci z Prahy, konkrétně voliči ODS, a říkají, jak je to strašné, že lidi volili komunisty a že by se těch 10 % mělo ignorovat. Přitom podpora komunistů na základě důsledků vlády ODS je myslím empiricky prokazatelná, takže existuje zcela jednoduché pravidlo: máš-li rád komunisty, vol ODS – posílíš je. Myslím, že by se nad tím měli voliči ODS zamyslet, ono to totiž funguje (příkladem budiž i na počátku zmiňovaný rok 1998). Je paradoxní, jak se představitelé této strany pravidelně pohoršují vždy, když vzrostou preference KSČM, a přitom jsou to oni, kteří za to svým vládnutím nesou zodpovědnost.
A to jsem ani nezmínil nesmyslné poplatky za pobyt v nemocnici. Mají to být regulační poplatky, tedy takové, které by měly zabránit plýtvání penězi ve zdravotnictví. Zná však někdo z vás člověka, jenž by se dobrovolně zranil, aby si mohl jít lehnout do nemocnice a zneužít lůžko? Může mi někdo říct, jakou regulační funkci plní poplatky u člověka v kómatu, ženy v porodnici či dítěte v inkubátoru? Může někdo ospravedlnit takový hyenismus, jakým je případ, kdy těžce nemocný člověk leží měsíce v nemocnici, naskakují mu za každý den peníze, a v momentě, kdy zemře, přijde pozůstalým, prožívajícím období osobní tragédie, účtenka? Nemám ani chuť to komentovat…
Důležité je také podtrhnout, co už jsem naznačil: Faktem je, že šetření ve zdravotnictví může být chvályhodné. V momentě, kdy se rozhazují desítky a stovky miliard v ostatních resortech (kolik stojí v ČR jeden km dálnice, kolik miliard se platí v arbitrážích Kalouskovým kamarádům, kolik miliard se ztrácí v lesnictví, kolik desítek milionů dává vláda na mistrovství v lyžování, na tzv. porcování medvěda, na své platy, stavbu luxusních justičních paláců či na přípravu olympiády), se to však stává nechutným alibismem. Šetřit se má, ale na zdraví lidí až naposled. Navíc by Tomáš Julínek možná dost ušetřil, kdyby nejprve zpoplatnil léčbu kuřákům, alkoholikům a ostatním narkomanům. Ta totiž vůbec nestojí málo.
Není potom divu, že s reformou má problém nejen celá opozice, ale i někteří koaliční poslanci, Svaz pacientů ČR, Česká lékařská komora, většina ostatních lékařských svazů i nejvýznamnější české univerzity, které varovaly, že v případě prosazení nebezpečného privatizačního Julínkova záměru nebudou garantovat výuku na lékařských fakultách. Nejsmutnější z protestů je pak bezmocný hlas Národní rady osob se zdravotním postižením, již vede mimochodem bývalý pravicový poslanec Václav Krása… Asi nemá smysl už se k tomu dál vyjadřovat, ostatně, o politických záměrech jsem původně ani psát nechtěl.
To, co jsem popisoval v několika předchozích odstavcích, vyplývá zejména z toho, že o situaci lidí ti dotyční nemají pojetí, neboť je jim lhostejná. Když se novináři ptali dosavadního hradeckého hejtmana z ODS Pavla Bradíka, kolik stojí lístek na městskou dopravu, prohlásil, že 4 Kč (ve skutečnosti je to třikrát více), a pražský radní pro kulturu Milan Richter zase během protestů divadelníků řekl do očí Jiřímu Suchému, že v divadle byl naposledy před dvěma lety a kultura že jej absolutně nezajímá. Předseda Topolánek jindy v televizní debatě na otázku ohledně snižující se životní úrovně některých skupin obyvatelstva (což je statistika) prohlásil: "Oni se mají líp, jenom o tom neví." Hlavní je, že to ví on.
Pokud by náhodou někdo měl s předchozími řádky problém, nechť si přečtě ještě poslední odkaz (stručný komentář).


K závěru snad ještě pár slov k volební kampani. Kamarádka si stěžovala na negativní motivaci sociální demokracie (plakáty s palcem dolů či seznamem "ODS mínus"). Měla pravdu, negativní kampaň skutečně nepatří k politické kultuře. Jenomže:
1. Asi si nevšimla plakátů ODS z některých minulých voleb s negativní motivací, vyjádřenou větou "Zastavte socialisty!", či např. letošních plakátů senátora Škalouda před druhým kolem senátních voleb.
2. Politická kultura by měla fungovat na obou stranách. Jestliže ODS mohla před volbami vylepit naprosto nesmyslné plakáty, kde slibovala šťastnou budoucnost zdravotních sester, důchodců, rodin, manuálních pracovníků atd., pak nevím, proč by ČSSD nemohla vylepit plakáty, na nichž upozorňuje, co všechno z deklarovaných slibů se ukázalo jako blábol.
3. A to především: Vzhledem k tomu, co jsem popisoval ze začátku, tj. s jak vážnou situací se momentálně potýkáme, je obsah plakátů, stejně jako Rathovy populistické sliby o zrušení poplatků v krajích, něčím opravdu, ale opravdu nezajímavým. Navíc je známo, že volební kampaň stejně ovlivní přibližně pouhá 2 % voličů.
Myšlení českého voliče se ovšem těmi všemi peripetiemi, jimiž jsem se v tomhle článku propletl, často bohužel vůbec nezaobírá. Existuje zde určitá vrstva obyvatelstva, která volí ODS z pravicové zásadovosti. Mívám dojem, že celá štrapáce každé vlády se jich nedotýká, protože ať se děje, co se děje, vědí, že budou příště opět volit ODS. I kdyby (a teď si samozřejmě vymýšlím) někdo z předsednictva strany někoho zabil, vůbec je nenapadne, že by volili někoho jiného. Do absurdní podoby to dovedla jedna dívka, která mi říkala: "No, u nás je to teď tak, že tu máme senátora za ČSSD, což je skvělej člověk a hodně toho pro region udělal, ale rodiče volí tradičně ODS, tak budou volit toho druhého." Tak jestli toto je úroveň občanské společnosti v Česku v roce 2008, Pán Bůh nás ochraňuj.
Zdá se totiž, že řada lidí nepochopila, že volit či nevolit ODS není ani tak otázka pravicového či levicového světonázoru, nýbrž otázka slušnosti a bezohlednosti, svědomí a vulgarity. A může se (jak popisováno v první půli článku) jednak o sebevážnější a naprosto bezprecedentní kauzy, přesto se bude část lidí namísto nich zaobírat obstrukcemi ČSSD při volbě prezidenta (které Švejnara stejně neměly šanci zachránit) či Rathovým populismem, a zatímco politikou hýbe závažná Moravova kauza, zabývá se reportér Reflexu tím, jak nemožná je kampaň sociální demokracie a že na jejích mítincích zpívají otřesní interpreti. Média mají značně silný vliv, a tak se leckomu může zdát, že největšími problémy země je to, že Čunek ukradl půl milionu, nebo to, jak se vyjadřuje ten který poslanec.
Protože projev i některé politické kroky pánů Paroubka či Ratha mě do extáze taky nepřivádí a stejně tak nemohu tvrdit, že bych k nim trpěl osobními sympatiemi. To jsou ovšem marginální záležitosti ve srovnání se závažnými problémy, jimž čelíme, totiž směřováním demokracie v ČR. A proto (ač znovu podotýkám, že nejsem volič levice), jásám nad tím, že máme oranžovou republiku – stejně jako bych jásal, kdyby byla zelená nebo třeba duhová. Ne tedy jako obdivovatel Paroubka, ale jakožto příznivec Václava Havla a dalších z těch, kteří šli do polistopadové politiky s nějakými ideály a kterým na demokracii opravdu záleží. Ač to v éře langerovsko-dalíkovského cynismu můžete vypadat až směšně, hlásím se k nim dál, a proto zde lamentuji nad myšlením části českého voličstva. Ale vlastně bych se měl radovat – je to přece jen 23,57 %. Jenže i to je sakra hodně.

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama