Vlastní já pozbývá podle mého názoru smyslu vždy tehdy když mezi tím, co prožíváme včera dnes a zítra jistá forma sdílení s jinými lidmi sice (v Nebi) není, ale závěry s tím a snad i bez toho, které my dopředu si stejně tak přejeme, ale i třeba nepřejeme aniž bysme chtěli, dají se nalézt podobné. Takže cílovým stavem kdy nepozbývá smysl to co zažíváme po smrti je jistá forma našich já, aniž by to nutně bylo na překážku.

Ano, myslím, že si rozumíme.

(Bohužel se obávám, že meditace, jejichž „plody“ a závěry nejsou v souladu s těmi, které vy sám dopředu chcete a si je přejete – nebudou pro vás „dost dobré“.)

…

Nemusíte to „hrotit“. Vámi kritizovaný příspěvek chtěl pouze říci, že lidská duše („vlastní já“ atd.) neexistuje „osamoceně“, ale v interakci s Bohem.

Nebýt Boha – podle mne – by pozbýval smysl i našich jednotlivých „vlastních já“. Stejně tak se domnívám, že nejenže existuje „spojitost“ mezi tím, co prožíváme dnes (ve smyslu za našeho života) a tím, co bude „naše já“ (lidská duše) zažívat po smrti v Nebi.

http://hajny.blog.respekt.ihned.cz/c1-45978290-mezi-eufratem-a-tigridem

Domnívám se, že „vlastní já“ by pozbývalo smyslu i tehdy, když by cílovým stavem nebyla také jistá forma sdílení se i s jinými lidmi v Nebi.

.

Osobně se domnívám, že smyslem našeho života není „pasivně naslouchat“, nýbrž aktivně se světem i se samotným Bohem „interagovat“.

V tomto smyslu slova si tedy myslím není řešením ani meditace (tím méně někdo jiný, kdo by nás mohl meditování naučit, resp. cokoliv za kohokoliv druhého „vymeditovat“.)

Cílovým stavem (a to např. i na základě četby tzv. Tibetské knihy mrtvých) podle mne není státi se OSAMOCENÝM Buddhou, nýbrž naše splynutí s Bohem v Nebi.

Ale nechci prudit. Promiňte, že jsem se vyjádřil.