Reklama
 
Blog | Martin Rataj

Smutná smrt Jana Kaplického

Nečekaně, na ulici, uprostřed mrazivého lednového dne zemřel Jan Kaplický, světoznámý stavitel, architektonický vizionář a v posledních letech klíčová postava sporu o novou budovu Národní knihovny na pražské Letné. Zemřel v den, kdy mu jeho mladá manželka porodila dceru. Jak trefně poznamenali autoři stránek věnovaných projektu Kaplického knihovny, "česká malost udolala světového velikána".

Česká republika má poměrně mnoho osobností, které se prosadily ve světě, ať už v oblasti sportu, kultury, vědy nebo společenského života. O to více bychom si jich však měli vážit a hýčkat si je s hrdostí, že reprezentují právě naši zemi. To ovšem v Česku bohužel rozhodně není pravidlem a výjimeční lidé se tu naopak často stávají terčem závisti, nepřejícnosti a provinčnosti těch, kteří toho sami dokázali pomálu. Podobný osud potkal i Kaplického.
Poté co byla vypsána mezinárodní soutěž na novou budovu NK, se se svými návrhy přihlásilo 355 zájemců. Porota složená z mezinárodně renomovaných osobností architektonického cechu vybrala nevšední projekt Jana Kaplického, a to jednomyslně, což v konkurenci takového množství návrhů už samo o sobě neoddiskutovatelně vypovídá o kvalitě vítězného projektu. Připomínám, že z hlediska kombinatoriky může osm porotců při 355 návrzích hlasovat 8 065 600 způsoby, čili situace, kdy se všech osm shodne na jednom z nich, představuje naprosto zdrcující důkaz hodnoty onoho projektu.
Zpočátku jsem byl návrhem budovy překvapen – přeci jen takováhle stavba pro mne není v českých podmínkách ničím samozřejmým. Postupně jsem ovšem zjistil, že se mi líbí, posléze že se mi velmi líbí a nakonec že je skvělá, nádherná. Kdykoli jsem ve svém životě viděl nějakou moderní stavbu, říkal jsem si, že se mi buď hoví, nebo nehoví, případně že bych na ní upravil to a to, nebo z ní něco odstranil. To, co jsem však pocítil u "chobotnice", bylo něco zcela nevídaného. Totiž obdiv bez výhrad a především jakási neochvějná jistota, že "to je to pravé" a že se jedná o významnou budoucí dominantu Prahy – za to bych dal ruku do ohně. Je to asi jako když slyšíte Mozarta – prostě cítíte, že to dílo je z hudebního hlediska mimořádné.
Kaplického návrh se koneckonců líbil i představitelům Národní knihovny a hlavního města, což ostatně ani není důležité, neboť v demokracii se prostě respektují výsledky vypsané soutěže. Ale nešť, zkrátka návrh potěšil i primátora Béma, a tak se vše rozjelo na cestu ke zdárnému konci. Jenže ouha, ozval se tatíček Klaus s tím, že je připraven se kvůli knihovně přivázat k bagru. Zajímavé tvrzení člověka, který v jednom kuse dští síru na aktivisty a příslušníky neziskových organizací. Koneckonců to nepřekvapí, stejně jako Klausovo zatvrdlé zpátečnictví, projevující se mimo architekturu také ve vyznávání již dávno pohřbených ekonomických teorií a jiných oblastech. Horší bylo, že Bém okamžitě zareagoval známým veletočem a týden po adoraci Kaplického projektu plamenně hovořil o chrchlu, aby později svůj postoj ještě párkrát upravil. Kdo Béma zná, taky ho to nepřekvapí.
Když zjistil, že hanění vzhledu budovy nestačí, našly se celkem rychle argumenty o porušení podmínek soutěže, neslučitelnosti s územním plánem, ceně stavby apod. "Zajímavé", že do té doby tyto potíže potížemi nebyly. Celá následující celospolečenská diskuse a zpolitizování kauzy se pak točila kolem záležitostí, jež se staly zástupnými problémy pro to, aby Bém a spol. mohli říci: "My bychom tu knihovnu na Letné moc chtěli, ale bohužel to fakticky nejde." Tehdy už se do toho pražský primátor vzhledem ke svým dřívějším hanlivým vyjádřením na adresu chobotnice trapně zamotal.
A o co vlastně šlo? Jednak o to, že Kaplický měl porušit pravidla soutěže ve věci umísťování knih pod zem. Předně se tento problém zkreslil; pro lepší orientaci je dobré si přečíst vyjádření tehdejšího generálního ředitele NK Vlastimila Ježka. Předsedkyně poroty Eva Jiřičná pak vysvětluje, že podmínky jsou ideál, jejž těžko někdo naplní bezezbytku a jemuž se má návrh blížit. Především to však nic nemění na platnosti výroku poroty, což potvrdila i Mezinárodní unie architektů. Co se týče územního plánu, s ním se knihovna dostala do kolize poté, co se magistrát rozhodl ji přemístit o deset metrů jižněji.
Nechutné tahanice, o nichž stejně bylo předem jasné, co přinesou za výsledek, skončily odvoláním ředitele Ježka, který se statečně bránil převálcování mocipány z ODS. Kaplický se nemínil jen tak vzdát, poněvadž jako typ vlastence z minulých dob chtěl pro Čechy memento 21. století postavit. Podle jeho blízkých jej však boj proti větrným mlýnům dosti zasahoval a ještě více pak útoky na jeho osobu v médiích, nejvíce však na jeho manželku Elišku.
Co je na celé kauze společensky závažné, je fakt, že pražští radní svým zákrokem zmařili realizaci výsledku veřejné soutěže vypsané podle zákona. V demokratických poměrech by platilo, že výrok poroty v řádné soutěži dává stavbě nezpochybnitelný mandát a nic s tím neudělá ani Bém, ani Klaus, ani Rákosníček. Jestliže jde projekt k ledu, když si politik dupne, pak to signalizuje, že s demokracií tu není něco v pořádku. To je důvod, proč by měli být ze současné situace rozhořčeni jak ti, kteří dali návrhu svou přízeň, tak ti, jimž se nelíbí. Každý by totiž měl mít zájem především na tom, aby se realizoval výsledek řádně vypsané soutěže a respektovaly zákony, o tom totiž skutečná demokracie je.
Klausovsko-bémovské komentáře pak byly trapné z jiného hlediska. Svými "zasvěcenými" výroky o tom, že knihovna je projektována na špatném místě, že kazí panorama Prahy a kdovíco dalšího, se vlastně postavili proti verdiktu poroty. Jistě, na umělecká a architektonická díla budou vždy různé názory, ale právě od toho tu porotu máme! Jestliže odborná komise mezinárodně složená z renomovaných profesorů architektury podrobně posoudí kvalitu stavby, funkčnost řešení a v neposlední řadě urbanistický kontext objektu a z 355 návrhů jednomyslně vybere jeden, pak se Bém svými výroky o vhodnosti umístění stavby poněkud znemožňuje. (Stejně bych se znemožnil já, kdybych polemizoval se skupinou profesorů botaniky.) Pochybuji, že by si pan primátor dokázal stlouct z prkýnek chatičku, přesto hýří "fundovanými" názory. Samozřejmě že se žádné dílo nelíbí všem lidem na světě, obzvlášť takto nekonvenční, proto tu však máme porotu, která má kompetentně posoudit, zda je dílo kvalitní, zda se hodí na určené místo a zda má šanci za sto let být obdivovanou architekturou. Osvícený člověk by řekl: "Ano, mně se ten návrh nelíbí, ale uznávám, že když jej odborná porota takovýmto způsobem vybrala, je to pro Prahu nejlepší volba." Hlupák prohlásí přesně to, co prohlásil Bém.
Že nejde o podstatu problému, dokázali radní už užíváním nepravdivých argumentů. Například se často hovořilo o zničení letenské pláně, přitom všichni vědí, že se nejedná o pláň, nýbrž o křižovatku Špejchar, která bude novým tunelem stejně od pláně odříznuta. Dále se neúnavně mluvilo o vlivu knihovny na panorama Prahy. Když se architekt Radek Martišek rozhodl zakotvit horkovzdušný balón v příslušné výšce, ukázalo se, že není od Vltavy téměř vidět a v žádném případě panorama Prahy neničí. Připomínám, že to byly stejně zbytečné dohady, poněvadž k posouzení těchto aspektů jsme tu měli onu porotu.
Jak známo, obdivované stavby budily ve světě velké kontroverze stejně jako největší umělecká díla a jejich autoři. Největší ikony hudby (Mozart, Beethoven, Janáček, Šostakovič), malířství (Courbet, Cézanne, van Gogh, Gaugin) i dalších uměleckých disciplín byly doceněny až zpětně a soudobá společnost jimi opovrhovala. Je to tak normální, a proto existují odborníci (v našem případě porota), kteří mají dílo ocenit. Díky těmto odborníkům se dnes ve škole učí zrovna ti autoři, kteří se učí, díky nim známe právě ty skladatele, malíře a sochaře, které známe, a ne jiné.
V naší údajně vyspělé společnosti mne překvapují konzervativní názory lidí, kteří by knihovnu nejraději viděli v nějakém historizujícím hávu. Kdyby lidé po staletí jen napodobovali staré stavby, neměli by vlastně co napodobovat. Tito konzervativci dnes na jednu stranu obdivují nádherné klasicistní Stavovské divadlo či secesní Obecní dům a na druhou stranu jim nedochází, že tyto stavby byly v době svého vzniku stejně moderní jako dnešní "chobotnice" a to, co na nich obdivujeme, je jejich autenticita. Vnímání stavebních slohů procházelo neustálými proměnami, neboť ten aktuální obvykle odsuzoval předchozí a jen díky zázraku zde nebyly některé památky zbourány. Ve středověku se na hodnotu architektury nehledělo, v renesanci pak bylo na gotiku pohlíženo jako na barbarskou, baroko bylo na přelomu 19. a 20. století považováno za neskutečný kýč (což leckde dalo impuls ničení těchto památek, jako například Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí), stejně se v určitých dobách vedlo secesi.
Největší alibismus, jakého se můžeme dopustit, je město zakonzervovat. Naší povinností je naopak dát Praze i nějaké memento 21. století. Zbourat se dá vždycky. Protože jestli je Praha něčím unikátní, tak právě nesmírnou pestrostí architektury, která sahá od románské baziliky přes gotické chrámy, renesanční paláce, barokní zámečky, klasicistní divadlo, historizující muzeum a secesní domy společenského života až po rozličné stavby 20. let 20. století (funkcionalismus, kubismus). A jestli Praze něco schází, pak rozhodně ne tuctové stavby, kterých už vyprodukoval značné množství socialistický realismus.
Pro Klause a jiné zatvrzelé konzervativec ještě stojí za to připomenout osud řady staveb ve světě. V 90. letech byly v Praze velké diskuze o Tančícím domu architekta Vlada Miluniče. Protestů bylo tehdy mnoho. A dnes? Snad každý považuje Tančící dům za samozřejmou součást vltavského nábřeží. Dále by mne zajímalo, copak se vám vybaví, když se řekne Sydney. Opera? Mně taky. Unikátní dílo, jedna z nejslavnějších staveb světa – a kolik proti ní bylo tehdy protestů! Její autor Jorn Utzon to tehdy opravdu neměl snadné. No a ještě jeden příklad: Vídeňská státní opera. Návrh vypracovali Eduard van der Nüll a Augustus Siccard, stavitelem byl Josef Hlávka. Pro druhou třetinu 19. století se jednalo o značně nekonvenční návrh, jejž provázely tak mimořádné protesty a tlak veřejnosti, že van der Nüll se oběsil a Siccard zemřel několik týdnů poté. Dnes je Staatsoper jednou z klíčových dominant Vídně a vysoce oceňovanou stavbou.
Vrátím-li se do Prahy, nelze si také nevšimnout, že psychiatr a horolezec Bém má velkou starost o Letnou, avšak nevadí mu řada odpudivých staveb, které byly a jsou realizovány v centru Prahy i mimo něj (betonové či skleněné krychle, mamutí nákupní centra), stejně jako chaotické a nevzhledné urbanistické celky na okrajích Prahy, které developeři budují jako o závod, což loni v Lidových novinách kritizoval i Václav Havel. Naopak vzhledem k tomu, jaké kšefty se dělají na pražské radnici, vznikají po Praze projekty, které, jak upozorňují architekti, městu škodí. Nejvýmluvnějším případem je plánovaná výstavba mrakodrapů na Pankráci, kvůli kterým Praze hrozí vyškrtnutí ze seznamu památek UNESCO. To nechává radní Béma, Richtera, Vodrážku a další z těch, co se ke Kaplického návrhu vyjadřovali, chladnými, což není divu, když radní pro kulturu Milan Richter se proslavil arogantním výrokem, že kultura ho nezajímá.
A do takovéhoto prostředí přišel Jan Kaplický, gentleman zvyklý z Londýna na zcela jinou úroveň lidského jednání. Chtěl dělat architekturu a namísto toho byl zatažen do trapných tahanic pražského politického rybníka, jen co si Václav Klaus lusknul. Ne nadarmo se říká, že nejhorší je srážka s blbcem. A není náhodou, že obdobný osud potkal i dalšího ve světě uznávaného Čecha – Jana Švejnara. I on tady doplatil na svou korektnost.
Naštěstí se Kaplického zastali alespoň ti, od nichž je podpora nejcennější, totiž řada předních českých architektů, designérů, výtvarných umělců, historiků umění a galeristů (najdeme mezi nimi jména jako Zdeněk Lukeš, David Vávra, David Černý či Meda Mládková). Petici proti postupu magistrátu zase sepsala Učená společnost ČR, jejímiž členy jsou přední kapacity českého intelektuálního života (Miloslav Petrusek, Jiří Grygar, Cyril Höschl, Helena Illnerová,…).
Osud Jana Kaplického je smutným příběhem člověka, který se z ničeho vypracoval v konkurenčním prostředí Londýna na významného architekta a nositele řady prestižních ocenění, jehož agentura Future Systems spolupracovala třeba i s NASA, avšak který ve své zemi zůstal po dlouhou dobu téměř neznámý. Když měl realizovat svou první (a odvážnou) stavbu v Česku, zapomněl, že jakožto úspěšný člověk zde bude konfrontován se závistí a úzkoprsostí, obzvlášť ze strany těch, kteří toho sami tak málo dokázali – Václava Klause, Milana Knížáka i dalších. Škoda, že se alespoň nedožil dokončení svého projektu nádherného koncertního domu v Českých Budějovicích.
Ačkoli uprostřed všech těch sporů o knihovnu už v televizi leckdy vystupoval mrzutě, lidé, kteří jej znali, ho popisovali jako příjemného, laskavého a vtipného člověka, vitálního a gentlemana. Významní architekti hovoří o veliké ztrátě, k níž možná přispěla i česká malost. Smrt architekta je o to smutnější, že kolemjdoucí a strážníci zřejmě nezorganizovali včasnou pomoc.


Jan Kaplický musel čelit řečem Milana Knížáka o tom, že knihovnu chce postavit jako svůj pomník. Pojďme mu ten pomník postavit my.

Článek byl zveřejněn též na webu www.narodni-knihovna.cz (rubrika Názory).

Pozn.: Těm, kteří pana architekta Kaplického příliš neznali, moc doporučuju podívat se na Události v kultuře z 15. ledna, stojí to za to. Najdete je na adrese http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/209411058080115-udalosti-v-kulture/
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama