Reklama
 
Blog | Martin Rataj

Tak jsem tady

 Tak jsem po takřka třicetihodinové cestě konečně usedl do postele a mohu si vydechnout. Ač se to v Praze bude asi zdát k nevíře, první, čím jsem si udělal radost, byla studená sprcha. Deku mám odhozenou, a zdali ji tu někdy použiju, kdoví. Inu - jsem v tropech.

Madrid - BarajasNa palubě letadla British Airways mě přivítala klasická hudba, a navzdory faktu, že společnost nedávno přidala pátou denní rotaci na lince Praha – Londýn, byla kabina poloprázdná. Co se týče jídla, moc se Britové nevyznamenali (servírovali dvojici malých, i když velmi chutných sušenek), ale ono to na krátkých trasách nebývá lepší. Co však bylo úchvatné, to bylo přistání v Londýně. Letiště Heathrow leží na západ od města a při letu z Čech se v průběhu klesání postupně přelétává nad celou metropolí. Vzhledem k tomu, že se jednalo o noční let a bylo jasno, viděli jsme v záři světel jednotlivá náměstí, stadiony, magistrály a naklápěli se nad mezi tím vším se vinoucí temnou Temži.
Heathrow je podle některých parametrů největší evropské letiště; faktem je, že pohyb mezi jeho pěti terminály může být na dlouho. Já na to měl ovšem bezmála sedm hodin, neboť jsem přiletěl kolem půlnoci a pokračovat jsem měl až ráno. Koneckonců – už jsem nocoval na letištích v Helsinkách a Berlíně, tak proč ne v Londýně. Jen by tam mohli mít víc vhodných sedaček… I ranní let do Madridu, tentokrát s Iberií, započal klasickou hudbou, ale krom toho nás tentokráte neobčerstvili ničím! Respektive jsem obdržel vodu, ale vzápětí jsem byl vyzván uhradit ji dvěma eury. Celkový dojem byl, jako kdybych letěl s nízkonákladovkou. Moje letadloV palubním magazínu jsem objevil článek o Praze s názvem La ruta de cerveza (něco jako Pivní cesta) a pobavilo mne, když v popisu české kuchyně španělsky popisovali, co je to španělský ptáček (pajarito español).
Madridské letiště Barajas je povýtce moderní a architektonicky osobité, ale profil cestujících je již pochopitelně více hispánský než anglosaský. Není divu – létají odsud linky do celé Latinské Ameriky. Mě se týkala ta do Limy. Airbus A340-600, který Iberia používá na linkách do Peru, disponuje velmi dlouhým doletem a donedávna to bylo nejdelší letadlo, co kdy létalo. Téměř půldenní let započal dlouhým rozjezdem a pozvolným, rozvážným stoupáním. I tentokrát – stejně jako v obou předchozích případech – jsem seděl u okénka a mohl si užívat měnící se scenérie výhledu. Pokud jsem ovšem nespal anebo nejedl. Klesání k Limě - západ slunce nad Tichým oceánemV porovnání s brazilskými TAM Linhas Aéreas jsem mohl jen zavzpomínat na kožená sedadla, osobní displeje, pohledné letušky, skvělý servis a dvojí teplé jídlo, ale jinak dobré. Někdy v půl osmé místního času jsme zakroužili na Tichým oceánem a dosedli na ranvej letiště Jorge Cháveze.
Poté, co jsem si vyzvedl batoh (ano, opravdu dorazil) a prošel celní kontrolou, jsem se ocitl v hale, kde snad stovky lidí očekávaly příbuzné, přátele, kolegy a známé přilétnuvší z Evropy. Jistý señor Gonzáles mě měl vyhlížet s cedulí s mým jménem. Čekal jsem dobrou hodinu, leč neobjevil se. Co teď? Vzal jsem oba batohy, bundu a svetr, odebral se na nejbližší sedačku a vytáhl laptop. Po několika marných pokusech o připojení jsem jej zase zabalil a vydal se zeptat, jestli tu mají internetovou kavárnu. Tak jsem se ocitl před velmi milou slečnou řetězce Starbucks, objednal si latté a šel dohledávat kontakty. Poté, co jsem s pomocí Googlemaps nalezl polohu inkriminované ulice dedikované finskému skladateli Sibeliovi a dopil kafe, jsem nahodil batoh, vzal vše ostatní a vydal se shánět taxi.
Takhle to vypadá u výdeje zavazadel, když přiletí tak velké letadlo, jako je A340. A to je jen výřezZasvěcení vědí, že limské taxíky jsou téma samo pro sebe. Obešel jsem řadu naháněčů postávajících před letištní budovou, odmítl zhruba desítku „skvělých“ nabídek a popošel za brány celého areálu. S jistým chlapíkem v bílé košili a kravatě jsem usmlouval cenu, která mi připadala přiměřená, znovu jsem se však přesvědčil o tom, že je zde na místě maximální opatrnost. Onen muž zastavil nejbližší taxi a rychle se dohodl s řidičem na provizi 10 solů z dohodnutých třiceti a hned ji ode mne inkasoval. Kousek jel s námi a jal se mi vypsat účtenku, jenže jako cílovou destinaci namísto čtvrti San Borja napsal „Lima“, čímž se míní centrum města (stará Lima). Zkrátka mě chtěl poslat do centra, taxikáři zaplatit 20 solů a sám si nechat deset. Distrikt San Borja totiž leží dál; tam by mě za 20 solů nikdo neodvezl. Upozornil jsem na to, načež mezi nimi nastala hádka. Trval jsem na tom, aby mi ten vykutálený kšeftař vrátil oněch 10 solů, což nakonec s nevolí udělal, a konečně jsme vyrazili. Taxikář strávil polovinu jízdy tím, že někomu po telefonu rozhořčeně sděloval, co se mu před chvílí přihodilo.
San Borja je na limské poměry celkem klidná čtvrť. Vystoupil jsem z taxíku a optal se nějaké dívky, zda mi může poradit, kde je Sibeliova ulice. Nevěděla, ale považovala za svou povinnost mi pomoci, a tak jsme ji spojenými silami zakrátko našli. Problém nastal, když se ukázalo, že o Hospedaje Villacastín, kde jsem měl bydlet, tu nikdo neví, a že na žádném z domů není cedule. Č. p. jsem si bohužel nepamatoval, a tak nezbývalo nežli nalézt nejbližší možnost internetu. Tam jsme zjistili, co jsme potřebovali, a vrátili se zpět. Dva batohy a bunda se svetrem přes ruku už mě začínaly trochu tížit. A v ten moment jsme našli, co jsme hledali.
Ubytování je pěkné a paní, která to tu vede, nešetří ochotou. Zpocený jsem vybalil nejnutnější věci a odebral se do sprchy.Teď polosedím pololežím v posteli a chystám se ku spánku. Je tu jedenáct večer.
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama