Reklama
 
Blog | Martin Rataj

Úterý

Když jsem byl vyzván, abych ve svém dalším příspěvku popsal svůj běžný den, musel jsem se pousmát. Dnes je totiž úterý a právě "Úterý" se jmenuje LP Ivana Mládka, na němž popisuje svůj všední den. Navzdory větám typu: "Nastoupil jsem zadními dvěřmi do přeplněné tramvaje za cenu toho, že jsem předními vytlačil jednu a půl stařenky." není Mládkův popis až tak od věci. Stačí si po cestě do školy zastavit místní combi a o podobné zážitky je postaráno. Ale popořadě.

Pohled do útrob našeho hospedajeBudík jsem si ještě donedávna nemusel nařizovat, neboť kolem osmé mě po několik dní pravidelně budily tupé údery a zuřivé zvuky vrtaček řemeslníků, kteří tu na čemsi pracovali. Kromě nich se činí rovněž zedníci na vedlejším domě, na druhou stranu však není možno zavřít okno, neboť by tu bylo k zalknutí. Přes den bývá přes třicet a v noci je ideální klima na procházku v tričku. Však toho taky Limané využívají – půlnoc pro ně není žádná hodina.

Jelikož kvůli vpravdě imbecilně nastavenému systému čerpání prostředků z univerzitního Fondu mobility stále nevím, na čem jsem, musím si vystačiti s prostou stravou. Snídani proto obvykle tvoří pečivo s marmeládou a dnes tomu bylo nejinak. Vzhledem k tomu, že vstávám v momentě, kdy v Čechách je už odpoledne, čeká už mě obvykle ve schránce několik e-mailů. A tak píšu příbuzným a přátelům anebo vyřizuju nějaké resty z Prahy. Ano, dokonce ještě dnes jsem musel něco řešit, protože nalézt za sebe náhrady pro své klavíruchtivé žactvo je pěkně zapeklité a leckdo se žel ukáže jako nespolehlivý.

Vlažná sprcha je tu vždy příjemnou záležitostí, ale jednou denně to obvykle nestačí. Když už tam jsem, obvykle si něco přeperu. To jsem udělal i dnes a krátce nato musel vyrazit do školy, poněvadž bylo potřeba vyřídit nějaké formality.

CombiNení to až tak daleko, ale velmi záleží na momentální dopravní situaci, což je v Limě vždy sázka do loterie. Lze využít buďto autobus, anebo tzv. combi, což je vozidlo pohybující se co do velikosti někde mezi mikrobusem a větší dodávkou, obvykle pamatující už pěknou řádku let. Tentokrát jsem natrefil na autobus, jehož jízda odpovídala jeho stáří (model z 50. let minulého století), a s jedním přestupem dojel k areálu univerzity. Vyřídil jsem, co jsem potřeboval, a vracel se zpět, jenže se přihodilo to, co se v prostředcích místní hromadné dopravy stává velmi často: zastávky jsou tu jen přibližné, pasažér se musí orientovat podle vyvolávání trasy průvodčími visícími ze dveří. A tak když vám některý z nich na otázku, zda jede do čtvrti San Borja, odvětí, že ano, nemusí to ještě znamenat, že vás vysadí tam, kde byste to čekali. Takto jsem se ocitl někde na opačném konci našeho distriktu a intuitivně hledal, kudy domů.

Reklama

Když jsem poměrně důkladně protáhl své nohy, zašel jsem koupit pár drobností do místního obchodu a posléze se pustil do přípravy oběda. Často to bývá něco lehkého, poněvadž v tom horku člověk nemá moc chuť se něčím cpát. Někdy obědvám v univerzitní menze anebo v některém cenově srovnatelném podniku. Potřeboval jsem se také podívat na látku, kterou jsme probírali včera na španělštině, a k tomu je – jak jsem psal posledně – nejlepší místní park. A pak už byl pomalu čas vyrazit na dnešní lekci.

Pohled do jednoho směru Avenidy de AviaciónZjistil jsem, že dva ze spolužáků, co navštěvují naše španělské hodiny, bydlí v témže zařízení co já, jen jsem se s nimi zatím úspěšně míjel. Jestliže Lima je povýtce multikulturní velkoměsto, pak my držíme kurs, neboť Američan Jared je černý jako krém na boty a Korejec Juan svůj původ také nezapře. Aby bylo jasno, jméno Juan mu z ryze praktických důvodů přiřadila naše vyučující. Je to vůbec veselá žena. S úsměvem nás vítá na hodinách, s úsměvem o sobě sděluje, že je rozvedená, a s úsměvem nám vysvětluje, že Callao není zrovna bezpečná čtvrť. Ale přitom to není umělý úsměv – tady zkrátka často narazíte na opravdu milé lidi. Když dneska padla zmínka o Antoniu Banderasovi, prohlásila, že to je její snoubenec, a začala se řehonit.

Večer mě ještě čekala procházka do velkého obchodu, který sice leží kus cesty od mého bydliště, ale kde se dá sehnat o mnoho víc nežli v nejbližších prodejnách. Že ještě v jedenáct v noci je tu spousta lidí, je normální. Jiný den mám po škole na programu pro změnu sraz s Juanem. Naopak studentka „rozbitý zvonek“ (jak ji nazval děda) moc perspektivy nevykazuje – sice se mi ji podařilo zkontaktovat, bývá však dosti zaneprázdněná.

Den zakončuji v posteli.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama