Reklama
 
Blog | Martin Rataj

Z Berlína do Říma aneb místo pro život

Ne, nebudu se zabývat fašistickou Osou, Hitlera s Mussolinim ponechám stranou. Obsahem následujících řádků je trocha cestování, zamyšlení nad kvalitou života a také to, co si z toho mohou vzít Pražané. Letos v květnu jsem po sobě navštívil dvě evropské metropole - nejprve Berlín, posléze Řím. První z nich jsem poznal už dříve, ve druhé jsem byl poprvé, a nakytla se mi tak příležitost ke srovnání a malému zamyšlení.

Řím byl vzhledem ke svému významu od pradávna předurčen k tomu, aby vykvetl do krásy nejbohatšího, nejposvátnějšího a kunsthistoricky nejhodnotnějšího města Evropy. Zatímco jeho sláva po dlouhá staletí pramenila ze spojení se Svatým stolcem (něco bude na slovech mého dědy, že všechna ta nádhera Vatikánu pochází za naše peníze, které papežové shrabovali prostřednictvím odpustek:-), bohatství města získalo v moderní době druhý rozměr, a to svou archeologickou hodnotou. Vykopávek z antických časů mají Italové takové množství, že zatímco u nás by byl každý úlomek uložen za přísně střeženou vitrínou, v Římě se spousty vykopávek doslova povalují na dešti. Jakožto Pražan jsem zvyklý, že žiju ve měste, jehož centrum poskytuje památku na každém kroku, v Římě jsem ale poznal, že všechny pražské památky představují jen zlomek toho, co se nachází tam (což ale nemění nic na tom, že Prahu považuji za celkově krásnější!) a že s výzdobou všech zdejších kostelů se můžeme jít vycpat, nahlédneme-li jen do jednoho chrámu v italské metropoli. Pestrá škála památek od dob starověkých přes románský, renesanční, barokní sloh až po romantizující architekturu a Mussoliniho imperiální výstavbu (jen "barbarskou" gotiku zde nenajdeme) nenechá nikoho na pochybách, že se nachází v dlouhodobě nejvýznamnějším kulturním centru Evropy. Stejně tak obrazárny a muzea doslova nacpané díly mistrů od Giotta přes Leonarda, Michelangela a Tiziana až po Poussaina a řady dalších.

Oproti tomu Berlín je vlastně docela ošklivé město. Nikdy nebyl střediskem monumentální architektury a světového umění, k němuž prušácká povaha v době největšího vzestupu města v 18. a 19. století zrovna moc netíhla, ale už vůbec ne poté, co byl těžce rozbombardován na konci druhé světové války. Řada památek byla sice znova vystavěna přesně podle své dřívější podoby, ale to už jsou vlastně jen duplikáty, a i tak se návštěník musí snažit, aby na nějakou památku narazil. A navíc se většinou jedná spíše o ukázku strohého pruského klasicismu, odkazujícího na vojenskou slávu starého Říma, k níž se zdejší panovníci chtěli přiblížit. (Výsledky tohoto snažení pak bohužel Evropa ucítila za vlády Viléma II. a posléze Adolfa Hitlera v obou světových válkách.) Za pohlednou architekturu se nedá označit ve svém celku ani poválečná výstavba, a to jak v západní, tak ani ve východní části města. Symsluplné urbanistické celky byly vytvářeny až v 90. letech (např. moderní Sony Centrum) a pohled z prosklené kupole Reichstagu žádné krásné panorama neposkytuje. Milovníci výtvarného umění či hudby si sice na své v Berlíně přijdou, ale nějaký historicko-kulturní odkaz město zkrátka nabídnout nemůže.

A kdybych si měl vybrat, kde budu žít? Vybral bych si Berlín. Zvláštní? Ne.

Reklama

Je něco důležitějšího, co určuje přitažlivost města, nežli je architektura, bohatství a krása, a to jeho atmosféra. Znám hned několik lidí, již si po své návštěvě Berlín oblíbili (někteří přímo zamilovali) a rádi se sem vracejí. Mnoho lidí zde našlo svůj domov, pěvkyně Magdalena Kožená sice zpívá po celém světě, ale trvale žije právě tady. Berlín je totiž již od dob svého rozdělení znám jako velmi tolerantní město, kde se daří všemožným životním kulturám. Žije zde množství příslušníků jiných národností, takže typický Němec je v Berlíně tak každý třetí; namísto toho jsou tu k potkání Turci, černoši, Arabové ad. (Už Hitler neměl Berlín rád, jelikož byl pro jeho "německou duši" příliš kosmopolitní.) Daří se tu undergroundu, subkulturám, squatům… Na ulici daleko spíš než skiny potká člověk máničky, žije zde prý nejvyšší koncentrace homosexuálních párů na světě. Obyvatelé jsou otevření, je zde daleko přátelštější atmosféra než v Praze a daleko vyšší pravděpodobnost, že se s vámi dá někdo do řeči. V nedávno sestavovaném žebříčku světových metropolí byla na Berlínu dokonce oceněna snadnost seznamování. Berlíňané jakoby se styděli za nacistickou minulost své země, takže věnovali dvě rozsáhlé expozice historii Židů ve městě a holocaustu. Všeobecná a všudypřítomná tolerance se pak projevuje i na silnicích. Berlíňané cítí spoluzodpovědnost za stav životního prostředí, řada z nich nemá potřebu kupovat si luxusní vozy, lekdo je vůbec nemá a obyvatelé jezdí jednak veřejnou dopravou, jednak na kolech (nutno dodat, že k tomuto způsobu dopravy je plochý Berlín ideální). Ve městě je tak málo aut a s velkým překvapením jsem pozoroval třeba dvou- tříproudé ulice, které byly poloprázdné. Houfy lidí tam přecházely opakovaně na červenou, neboť v okolí bylo jen minimum aut. Ve většině případů, kdy jsem přišel k semaforu, jsem mohl jít dál a uvědomil jsem si takovou nezvyklou volnost a ten nebetyčný rozdíl oproti Praze, kde se člověk každou minutu zaráží před proudem řítících se aut, uskakuje na chodník a neustále se musí mít na pozoru. Zároveň zde motoristé jezdí vesměs ohleduplně. Míra svobody i pozitivní naladění, jaké jsem cítil v Berlíně, bylo něčím zcela rozdílným oproti našemu hlavnímu městu. Kromě toho Berlín vlastně nemá řádné centrum, neboť uprotřed města leží park Tiergarten (není to ZOO:-), jenž dodává městu punc zelené metropole a představuje každodenní životní prostředí mnoha Berlíňanů.

Řím představuje jakýsi opačný pól. Italové jsou známi svým temperamentem, což se projevuje zejména v dopravě. Římské ulice se od rána postupně plní asi tak rovnoměrně auty a motorkami či skútry a před devátou hodinou dopolední nastává špička, do níž se dostat znamená zkoušku nervů. Auta a autobusy popojíždějí v kompaktní hmotě, kterou narušují proplétající se motocykly, a v momentě, kdy se vozidla dostnou do volného prostoru, šlápnou na to řidiči, jak jen umí. Čeká-li chodec před světelným přechodem, je radno počkat si až na momnet, kdy opravdu padne zelená (pozor, vydrží jen pár vteřin), neboť ještě když zasvítí motoristům oranžová, šlápnou na to a křižovatkou se prořítí motorky, auta, ba i autobusy. Chce-li se chodec vydat po přechodu bez semaforu, nelze očekávat, že mu některé auto zastaví. Ulicí sviští konstatní proud vozidel a chodec se do toho proudu musí vrhnout. Ani v takovém případě není možno čekat, že vozidla zabrzdí – chodec prostě přechází a proplétá se mezi kličkujícími motorkami a skútry. Moment, kdy se rozhoduje, zda vstoupí do vozovky, jedna z českých turistek trefně přirovnala ke chvíli, kdy stojíme na břehu jezera a odhodláváme se skočit do studené vody. Motorky i auta také zcela běžně jezdí historickými uličkami v centru města, což návštěvníkovi poněkud kazí atmosféru historických čtvrtí. Provoz samozřejmě není blahodárný ani pro člověka, který se chce po městě pohybovat pěšky, ani pro ovzduší města. Mimo dopravních apektů nectí Římany také proslulé množství kapsářů, již provázejí davy turistů a jimž množství z nich denodenně podlehne, ani neodbytní žebráci (často třeba žena předstírající tělesné postižení, která po půl dni kulhání hbitě odkřepčí domů spočítat výdělek). Stejně tak kavárny a jiná zařízení, která hledí z návštěvníků vytřískat peníze i za to, že svou kávu nevypijí ve stoje, ale vsedě.

Rozhodně nechci, aby to vypadalo jako odsudek Říma, jako turista bych jel zrovna tam, ale jako místo pro život volím bez váhání Berlín. Zamyšlení nad metropolemi pak musí vést ke srovnání s Prahou a ta se blíží spíše Římu. Sestavované žebříčky světových měst by Prahu za ideální město k životu nikdy neoznačily, a to přesto, že jí dávají první místo v architektuře. Ovšem i to platí jen pro centrum, na perifériích (obzvláště sídlištních) se Praha nemá čím chlubit a současnou výstavbou, která postrádá jakoukoli urbanistickou koncepci a jíž vévodí zřizování nových obchodních center a kancelářských objektů, jak to nedávno kritizoval v novinách Václav Havel, rovněž ne. Dokud magistrát nepřistoupí k vytvoření pěších zón v centru města, jež by nahradila věčně ucpaná nábřeží a Malou Stranu, dokud si bude půlka Pražanů vozit zadky v autech během cesty do práce a vytvářet tak dlouhé a znečišťující kolony aut, ve kterých se veze jeden člověk, která blokují veřejnou dopravu, obtěžují obyvatele přilehlých domů a produkují trvalý šedý povlak nad městem, nebude to tu ideální. Jako bych slyšel Pavla Béma, že omezování osobní svobody je nepřípustná věc, a přitom se podívejme na skutečně vyspělou společnost – do Kodaně. Tam již platí zákaz jízdy autem po jedné osobě ve špičce a severské země jsou ne nadarmo považovány za státy s nejvyšší kvalitou života.

Daleko těžší než vypořádat se s problémem dopravy je ovšem změna atmosféry města, kterou dělají lidé. Přistěhují-li se do české metropole lidé z jiných částí republiky, stěžují si, že Pražané jsou chladní, odtažití. Plyne z toho asi hlavní pravidlo tohoto článku: Chtějí-li mít lidé své město co nejpříjemnější, musí se nejprve změnit sami. Dostal-li bych proto na výběr žití v Berlíně, v Římě a v Praze, zvolím Prahu, poněvadž se chci na těch změnách podílet.

Článek byl zveřejněn též na serveru Aktuálně.cz (rubrika Blogy).

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama