Reklama
 
Blog | Martin Rataj

Señora občas jezdí ve svém obstarožním VW brouk. Její kočky jej milují

Je úterý 1. října a to znamená, že právě před 14 dny jsem dorazil do svého dočasného bydliště v Limě. Hospedaje Villacastín se od doby mého tehdejšího pobytu prakticky nezměnilo. Señora v důchodovém věku, která to tu provozuje, vypadá stále stejně a její sestra rovněž. Místnosti v patře už byly všechny obsazeny, a tak jsem dostal zvláštní pokoj v přízemí, hned vedle vchodu do bytu majitelky. Je poněkud studený, což může být výhoda v parných dnech, ale na přelomu září a října je zdejší podnebí poněkud chladnější. Zrovna teď sem doléhá hlas některého vyvolávače podomních služeb, většinou to bývá brusič nožů.

Cesta sem byla dlouhá, v zájmu maximální optimalizace ceny jsem si ji totiž poskládal po trase Praha – Vídeň – Paříž – Ciudad de Panamá – Lima. Na letišti v Limě vládl po příletu zmatek a trvalo nejméně hodinu, než jsem se dostal k imigrační úřednici. Terminál byl nacpaný k prasknutí, přitom byla půlnoc. Vyměnil jsem si nezbytných deset dolarů za peruánské soly a vyšel ven, kde se na mě ihned snesl pokřik naháněčů taxi. Prošel jsem okolo nich a o pár set metrů dál se domluvil s řidičem, který mě do mé čtvrtě odvezl o třetinu levněji. Cesta s tímhle člověkem přes noční Callao v autě, které mlelo z posledního, by nebyla nic pro slabší povahy. Do hospedaje jsem dorazil kolem jedné hodiny.

Od doby, kdy jsem tu byl naposledy, se toho mnoho nezměnilo. Snad jen doprava kolabuje stále víc. Když jedu na univerzitu (a vlastně i kamkoli jinam), vyrážím s rezervou 40 min. Na hlavních třídách se pokusili eliminovat malé kamionety, přezdívané combis asesinos, a nahradit je většími autobusy, které jsou však podstatně pomalejší. Na ostatních linkách combis dále vládnou a vždycky, když jimi jedu, říkám si, proč má polovina z nich na přístrojové desce vymlácené budíky. Možná do nich řidiči mlátí ve vzteku nad permanentním dopravním kolapsem, ale to spíš ne, jelikož oni to berou víceméně stoicky. Bez ohledu na to, jak moc troubí.

Člověka možná pobaví, když si všimne, jak jsou tady skoro všechna auta omlácená. Sám jsem to poznal, když jsme se spolu s mojí kamarádkou Hankou ocitli v taxi v chumlu několika dalších aut, ze kterého se bez kolize vyváznout nedalo. Hanka je takový fantom, na kterého jsem v Limě náhodou natrefil na jaře 2012, když jsem tu byl v rámci magisterského studia. Teď jsem otevřel Facebook a oči mi spočinuly na jejím aktuálním příspěvku, kde byla fotografie útesu v Miraflores a pod tím poznámka: „It’s great to be in Lima after seven years…“ Myslel jsem, že se mi to snad zdá. Sešli jsme se na pár skleniček pisco sour v předvečer jejího odletu a zavzpomínali na staré časy.

Vzkaz pro ubytované. Někdo zaplatil falešnými bankovkami. Doufám, že jsem to nebyl já…

Na univerzitě mě přivítali s otevřenou náručí. Až jsem se ostýchal. Domluvili mi schůzku s vedoucí vědeckého centra a ta mi dala kontakty na akademiky, kteří se zabývají problematikou urbanizace. Se dvěma z nich jsem mluvil a obdržel od nich řadu tipů na odbornou literaturu a zdroje. Daleko obtížnější je shánění někoho, kdo by byl schopen mi asistovat při terénním výzkumu v chudinských čtvrtích. Ne že bych neměl zájemce, ale v anonymitě těžko sehnat člověka, o kterém bych věděl, že na něho bude spolehnutí. Přes señoru z našeho hospedaje jsem se zkontaktoval s Rodrígem, což je vcelku milý mladík, který mi slíbil dohodit někoho, kdo by tu práci mohl zastat. Domlouvání čehokoli je zde ale věc na dlouhé lokte, tak snad to bude mít zdárný konec.

Schyluje se tu k politickým turbulencím. V Peru se v posledních letech zvýšila politická nestabilita a události teď nabírají rychlý spád. Prezident včera rozpustil parlament, ale ten to neuznal a zvolil „vzdoroprezidentku“ Mercédes Aráoz. Hraje se hra o obsazení ústavního soudu, na níž má zájem řada politiků namočených do rozsáhlých korupčních kauz v čele s představitelkou opozice Keiko Fujimori, která sedí ve vazbě. Ve vězení už dříve skončil její otec, bývalý prezident Alberto Fujimori, a zatčeni byli postupně i všichni prezidenti, co přišli po něm, tedy kromě Alana Garcíi, který se před příchodem policie raději zastřelil. V noci na dnešek se demonstrovalo a snad celá věc nepřeroste v nepokoje.

Zatímco u vás v Česku se blíží půlnoc, já jsem dopil odpolední kafe a možná se vydám do veřejné prádelny. Včera před spaním jsem si pustil rozhovor Na plovárně s Otto Plachtem, malířem Amazonie, a je velmi inspirativní, takže jeho shlédnutí mohu jen doporučit. Tím se loučím a posílám pozdravy do říjnové Prahy!

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama