Agresivní tvář americké svobody

Stereotypní myšlení obyvatel USA spočívá například v tom, že svou zemi považují se samozřejmostí vštěpovanou od školních lavic za nejlepší na světě, která nedělá chyby a je předurčena razit světu cestu vyspělosti a civilizovanosti. Takové myšlení už ve Spojených státech není zdaleka tak silné jako dřív, ale ještě pořád dost na to (zejména u starší generace), aby bylo zásadním způsobem schopno ovlivnit směřování země.
Stereotypní myšlení obyvatel postkomunistických středo- a východoevropských států vychází ze skutečnosti, že 40 let byly manipulovány rukou Sovětského svazu. Ten byl pro ně samozřejmě tím zlem a Spojené státy dobrem, což je postoj, který do značné míry přetrvává dodnes, přestože každý odborník na mezinárodní vztahy potvrdí, že takové černobílé vidění je nesmysl, že ve studené válce šlo o velmi pragmatické soupeření, ať už ze strany komunistické, či kapitalistické, a že dokonce není doloženo, že by agresorem, jenž vyvolal studenou válku, byl SSSR. Naopak docent Jan Eichler z Ústavu mezinárodních vztahů nedávno na ČT upozorňoval, že první expanzivní materiály pocházejí z dílny USA, konkrétně Trumanovy administrativy, a to z doby, kdy se Spojené státy ještě oficiálně s SSSR bratřily. To není obhajoba sovětských praktik, spíše varování pro toho, kdo by si myslel, že USA se za studené války chovaly "kladně".
Stereotypní myšlení fundamentalistických islámských zemí spočívá v a priori záporném postoji k politice Spojených států a jejich spojenců, kteří trvale narušují islámské právo, mezi arabské státy vklínili násilím Izrael a svou nevítanou angažovaností narušují status quo v oblastech jižní, jihovýchodní a střední Asie, do kterých jim nic není. Je zapotřebí podotknout, že toto smýšlení má velmi reálný základ, na němž se formuje.
Stereotypní myšlení Rusů vychází z několik desítek let dlouhé historie Sovětského svazu, který představoval na geopolitické mapě velmoc, o kterou je Gorbačov připravil. Za Jelcina šla jejich životní úroveň dále dolů a zároveň přišlo zklamání z nově rozložených karet světové politiky. Zatímco si představovali, že po rozpadu Východního bloku skončí velmocenská politika ve světě a rozpustí se vojensko-strategické pakty, nic takového se nekonalo a USA se naopak drze zasazují o rozšíření NATO do ruského sousedství. Rusové tak pochopitelně volají po návratu ztracené mocenské pozice.
Výklad současné situace ve světě na základě těchto stereotypů je pochopitelně zavádějící. Bylo by velmi naivní se domnívat, že média v některé z těchto oblastí informují o mezinárodní politice nezaujatě a objektivně, byť se o to snaží, neboť patří do civilizačního okruhu, jehož pohled na věc chtě nechtě sdílejí. Západní média tak například informovala o strašlivém ruském útoku na Gruzii letos v srpnu, zatímco ruské sdělovací prostředky oslavovaly osvobození Jižní Osetie z gruzínské nadvlády. Obojí je stejná hloupost. Zatímco však pro čtenáře těchto periodik byla situace jasná a řada lidí tu rozhořčeně vykřikovala: "Jak je vůbec možné, že si Rusové něco takového dovolí?!", při hlubším pohledu na věc se zjistilo, že situace je daleko složitější. Dr. Slavomír Horák z Katedry ruských a východoevropských studií FSV UK například poukazuje na to, že gruzínské noviny psaly o ruských tancích, co se "valí na Tbilisi", což od nich s gustem přejala západní média, načež se ukázalo, že to ve skutečnosti byly stahující se gruzínské tanky. Manipulace lidmi prostřednictvím dezinformací v médiích je poměrně snadná a většina lidí si informaci nepřebere. Lidem se tak dají vštípit i natolik nesmyslné teze, jako je opodstatnění amerického radaru či války v Iráku. Na světě tak sice máme pár masových vrahů – Usámu bin Ládina, George Bushe, Roberta Mugabeho či Donalda Rumsfelda, ale jen někteří jsou tady jako vrazi vnímáni, stejně jako jen někteří jsou jako vrazi vnímáni v arabských zemích, třetím světě atd. Bylo by velice primitivní si představovat, že zrovna přístup naší civilizace je ten správný.
Když v září 2001 teroristé zaútočili na WTC, zemřelo v troskách Dvojčat asi 5000 lidí. Tragédie. Když v roce 2003 vtrhli Američané do Iráku, povraždili již přes milion civilistů. Zatímco o událostech z roku 2001 se točí dojemné filmy, poukazující na hrůznost teroristických praktik, po tom milionu mrtvých nevinných lidí ani pes neštěkne. O pozůstalých, o uprchlících, o těch, co přišli o střechu nad hlavou, ani nemluvě. Co si Američané sami prožili, dělají v několikanásobné míře jinde. A to ani nepočítám oběti z řad vojáků či důsledky, jaké obyvatelé této země zažívají po hospodářském rozvratu, při zásadních problémech s hygienou, dostupností lékařské péče – zkrátka základními potřebami lidského života. I tak se u nás najdou otrlí chytráci, kteří vykládají, že válka v Iráku byla správná a kteří nejspíše bezmezně věří každému tvrzení, které přijde z Bílého domu, byť není podloženo argumenty. Chtěl bych vědět, jestli by tihle lidi říkali totéž, kdyby sami žili v Iráku a viděli před sebou svou malou dceru válet se v krvi, protože jí bomba utrhla obě nohy. Obhajoba téhle války je obhajoba člověkem, který z tepla a pohodlí svého pokoje komentuje obrovskou tragédii, která probíhá pár tisíc kilometrů odsud. Zavání to až cynismem.
I kdybych nakrásně přijal chladnokrevnou diskuzi nad válkou z hlediska geopolitiky bez ohledu na irácké obyvatelstvo, mám možnost vyvrátit pro ni hovořící argumenty hned v několika rovinách. První rovina spočívá v opodstatnění války. Bushova administrativa nám servírovala tvrzení o tom, že Saddám Husajn disponuje zbraněmi hromadného ničení a je proto nutné podniknout preventivní útok. Spojené státy mají ovšem zbraně hromadného ničení taktéž a já se ptám, odkdy má Bush právo rozhodovat o tom, která země je smí mít a která ne? Především se však teze o těchto zbraních ukázala jako nesmysl, v Iráku se nic takového nenašlo. Američani by teď mohli říct: "Sorry, my jsme si mysleli, že tu najdem chemický zbraně, ale asi tu nejsou. Sorry, že tu při tom umřelo přes milion lidí a máte rozvrácenou zemi, bylo to vlastně omylem, to nás fakt mrzí." Dovedete si představit, že byste byli Iráčan(ka)? Už od začátku bylo navíc jasné, že šlo o smyšlenou záminku, poněvadž jenom blázen by útočil na stát s jaderným potenciálem – z toho by mohl být konflikt na půl zeměkoule.
I kdybych tuhle rovinu s klidem přešel, je tu další otázka: I kdyby tu chemické a biologické zbraně hypoteticky byly, kde berou USA právo zde vojensky zasáhnout? Kde berou právo si určovat, zda eliminace nebezpečí takových zbraní stojí za válečné utrpení? To je naprostý výsměch mezinárodnímu právu, zkrátka ukázka toho, že kdo je na světě nejsilnější, ten si může dělat, co chce. Tak to fungovalo ve středověku a upřímně se děsím toho, že se něco takového mohlo stát v 21. století. Skupina renomovaných švýcarských právníků si dokonce dala tu práci, aby dokázala, že invaze byla protiprávní, ale kdo se na to ptal?
I kdybych přešel i tuhle rovinu a nezabýval se tím, co je a není protiprávní, argumentů bude pořád dost. Kupříkladu ten o vývozu demokracie. Američané se dušovali, že Iráčanům zprostředkují demokracii, což asi ani vážně nemysleli. Každý ví, že demokracie se vyvážet nedá, že do státu, který je na určitém stupni civilizačního vývoje a jehož společnost je založena na mimořádně pevných islámských hodnotách, v žádném případě nelze implementovat režim západního střihu, že to zkrátka nefunguje a fungovat nemůže. Na světě neexistuje jediný stát, u kterého by se to zdařilo, na řadě příkladů je dokázáno, že společnost si musí projít postupným vývojem. Už jenom představa, že změníte náhled na svět u člověka, pro něhož je jeho náboženství nejvyšší hodnotou a který by pro svého boha třeba zabil své děti, je naprosto nesmyslná.
Přejdu ale i tuto rovinu a ptám se: Kdo má vlastně právo rozhodovat o tom, jaký režim je nejlepší, a vnucovat jiným demokracii násilím? My můžeme považovat demokracii za nejlepší režim (a já ten názor sdílím), ale v nejmenším to neznamená, že je to shůry daná pravda, nemáme patent na rozum. Byly a jsou zcela jiné typy civilizací, jež považují zcela jiný systém za nejlepší, a jak by se asi nám líbilo, kdyby zde Arabové počali násilím prosazovat islámské právo s tím, že to je podle nich to pravé? Takhle to dělali komunisti ve 40. a 50. letech!
A ještě jedna rovina: I kdyby bylo možno vyvážet demokracii, samovolná invaze atd., pak to musí provést armáda, která je dostatečně připravená. Nelze přijmout fakt, že do cizí země vtrhne vojsko, je nepřipravené pro boj s guerrilovými jednotkami a svým vpádem uvrhne zemi do nekontrolovatelné situace a do chaosu, ve kterém se zmítá již několik let, který je pro místní obyvatele mnohokrát horší než Husajnův režim a který přináší denně nové a nové mrtvé. Řeknou Američané zase: "Sorry, trochu jsme to neodhadli, je nám moc líto, že už vás tolik umřelo."?
A tak by se dalo pokračovat. Jak vidíte, už mi ani nezbylo místo na tak "bezvýznamné" argumenty, jako že při bojích v Bagdádu byly zničeny jedny z nejvýznamnějších památek lidské civilizace – pozůstatky z doby nejstaršího státního útvaru ve starověké Mezopotámii.
Nejděsivější na celém případu je však fakt, že zodpovědnost nikdo nenese (resp. potrestáni byli nevinní). Jestliže zemřelo víc než milion lidí na základě argumentů o zbraních hromadného ničení, které se nakonec nenašly, měl by následovat okamžitý proces s původcem tohoto tažení. Po pěti tisících mrtvých z WTC se stal bin Ládin nejhledanějším zločincem a po milionu mrtvých a spoustě dalšího utrpení je Bush dál prezidentem? Až se mi z toho dělá zle. Že útok na Dvojčata byl terorismus a že válka v Iráku byla "regulérní válka"? A koho z těch pozůstalých, zmrzačených a zubožených to asi zajímá? Navíc tažení do Iráku ani "regulérní válka" nebyla – viz předchozí odstavce, zvláště ten o mezinárodním právu. Vlastně se od terorismu nijak moc nelišilo… Existuje sice Mezinárodní trestní soud, který sídlí v Haagu, jenomže u toho je Bush nepostižitelný, neboť Američané neratifikovali zakládací smlouvu tohoto tribunálu, jelikož se nehodlají odpovídat orgánům mezinárodního práva.
Že žádná z výše položených otázek není obhajitelná, není divu. Všichni víme, že když chce mocný stát zaútočit na jiný, vždycky si nějaké zástupné důvody najde, a stejně tak že řeči o tom, že Američané šli do Iráku za svobodu, jsou s prominutím hovadina. Pak samozřejmě nepřekvapí, když se chemické a biologické zbraně nenajdou. USA mají trvalý zájem na Blízkém východě, zejména v oblasti Perského zálivu. Každý ví, jak důležitá surovina je dnes ropa a že státy mezi Kaspikem a Perským zálivem mají největší dostupná ložiska na světě. Je to oblast dlouhodobého zájmu velmocí, už Hitler směřoval ke Kaspiku jednu ze svých armád při útoku na Sovětský svaz. Na světě je sice mnoho nestabilních režimů, avšak USA mají zálusk vždycky zrovna na ty, které oplývají černým zlatem. Jim samotným rychle docházejí zásoby ropy na Yucatánském poloostrově a těžbu v národních parcích na Aljašce zatím Bushovi znemožnili ochránci přírody. Dodávky z Venezuely nejsou zrovna tou pravou jistotou. V černé Africe i jinde tak probíhají rozsáhlé dlouholeté konflikty genocidního charakteru, kde se vyvražďují národy ve velkém, humanitární situace je naprosto katastrofická, ale Spojeným státům jsou zcela lhostejné, naopak tam vydělávají na obchodu se zbraněmi. Namísto toho je nesmírně zajímá, jak se daří lidem v Iráku, Íránu, Libyi, Sýrii, Pákistánu a "se starostí o tamější obyvatelstvo" tam jedou vyvážet "svobodu a demokracii". To je ODPORNÉ.
Ještě nedávno jsem měl dojem, kdovíjak není 21. století, ve kterém žijeme, pokrokové, ale asi tomu tak není. Silní hráči se nejspíš nikdy nebudou ohlížet na ty ostatní a s ubývajícími zdroji surovin budou konflikty ve světě možná čím dál nelítostnější. Historik Jiří Jánský upozorňuje, že konflikty ve světě měly odjakživa ekonomický základ, byť se jejich původci oháněli sebesvatější ideologií. Týká se to už křížových výprav 11. a 12. století. Oficiálně byly proklamovány jako svatá válka, která měla navrátit křesťanům území okolo Jeruzaléma, ve skutečnosti však šlo daleko spíše o expanzivní záměry papežství, které se právě dostávalo do fáze světské zhýralosti a bezbřehého obohacování. A jak podobná je Bushova rétorika té o tisíc let starší papežské. Při invazi do Iráku prohlásil: "Mé kroky vede Bůh." Stejně tak třicetiletá válka začala jako ideologický konflikt protestantství a katolictví a skončila jako pragmatický mocensko-ekonomický boj. Pro dnešní dobu je nadvláda ekonomiky ještě daleko výraznější, a jak podotýká Jánský, i dnes jde v případě Iráku a dalších zemí o ekonomickou záležitost. Američané již také získali v zemi koncese na těžbu ropy a dokonce zde plánují výstavbu vlastních vojensko-strategických zařízení, jež by podléhala americké jurisdikci, což irácká vláda zatím odmítá. To je zcela bezprecedentní postup ve snaze získat pod svou kontrolu co největší území na zeměkouli.
Je třeba zmínit, že samotný Bush snad ani nemá na tomto počínání podíl. Je známo, že jde o hloupého člověka s nízkým IQ (jak se mnohokrát projevilo i v televizi), což není tragédií ani tak samo o sobě, jako spíš v kontextu toho, že takový člověk je lehce manipulovatelný. Původcem zvěrstev tak není Bush, nýbrž jestřábi okolo něho, především viceprezident Richard Cheney, ministryně zahraničí Condoleeza Riceová a bývalý ministr obrany Donald Rumsfeld. Právě Cheney je vnímán jako ono zlo, což není s podivem – má totiž podíl ve zbrojařské firmě a účast Spojených států ve válce ho proto naplňuje blažeností. Naopak existovalo několik lidí, kteří byli proti válce v Iráku a kteří na to také brzy doplatili. Především se jednalo o bývalého ministra zahraničí Colina Powella, kterého se Bush a lidi kolem něho rychle zbavili, dále o představitele CIA, na které se svedlo, že se v Iráku chemické a biologické zbraně nenašly, a konečně David Kelly, britský zbrojní expert, jenž proti vůli Bushově a Blairově upozorňoval, že hrozba zbraní hromadného ničení v Iráku neexistuje. Po čase byl nalezen mrtev, prý sebevražda. Dobrovolná?
Jak vidno, tak ač se Američané při akcích všeho druhu zaklínají demokracií, jejich počínání nemá s demokracií nic společného. Respektive někdy ano, ale jen pro ně samotné, nikoli pro jiné národy, ty jim vždycky slouží jen jako prostředek k naplnění vlastních cílů. Tedy nechci zobecňovat, mluvím teď zejména o Bushově éře, Clintonova Amerika vypadala jinak.
Spojeným státům už to taky daly některé evropské státy najevo, především Německo a Francie. Expanzi do Iráku odmítly a nastalo ochlazení vzájemných vztahů. Pochopily, kdo je tady agresor, a odmítly se podílet na politice, kdy se některá země označí za nebezpečnou a pak tam pod tou záminkou vtrhnou cizí vojska.
Obyvatelé západoevropských států mají poměrně dlouhou tradici demokratické občanské společnosti a jsou schopni si informace přebrat. Nenechají si vnutit informace typu: "Írán je zlo, hrrr na něj!" Konkrétně Němci na nějaké výkřiky příliš nedají, a když proběhl v SRN výzkum, zda za větší nebezpečí považují USA, nebo Írán, většina respondentů odpověděla, že USA. Němci nejsou hloupí, jsou zvyklí samostatně uvažovat a jednoduše vidí, kolik zemí napadl za posledních 15 let Írán a kolik Spojené státy. Ze zámoří nás sice krmí řadou zpráv, jak je nebezpečná Sýrie, Írán, Libye, Pákistán, ale když se člověk podívá, která země je nejagresivnější, nemají USA konkurenta. A příliš nezáleží na tom, jakými altruistickými ideály se přitom zaklínají.
Pochopili to už nejspíš i Češi, jak se ukazuje na jejich většinovém názoru na umístění amerického radaru v Brdech. Kdo by tu chtěl mít základnu státu, jehož vojáci zabíjejí na různých místech planety a jejichž oběťmi se stalo mnohonásobně víc civilistů než při všech teroristických útocích posledních let? Kdo by tu chtěl mít základnu, aniž by existoval důvod ji mít? To je pro mě asi nejzáhadnější otázka. Potkal jsem už pár lidí, kteří radar obhajovali, ale nikdo z nich nebyl schopen říct, proč bychom ho tu vlastně měli chtít. Pravda, někdo mi řekl, že se bojí Íránu, což má asi stejný smysl, jako kdyby se Australan bál útoku ze Slovenska. Každý bezpečnostní expert potvrdí, že radar proti útoku z Íránu je holý nesmysl, jelikož rakety by tato islámská země posílala na USA přes pól. Včera jsem mluvil se známým, který se tím zabývá, a ten mě ujistil, že takovou technologii, která by umožňovala vysílat rakety proti směru rotace Země, nemají (a hned tak nebudou mít) ani Spojené státy, natož Írán, který je rád, že je rád a který ji nebude mít v horizontu 20 let. Obhájcům radaru zřejmě taková pitomost nevadí.
Na počátku dokonce Američané tvrdili, že se jedná také o ochranu proti střelám ze Severní Koreje. Stačí se podívat na mapu, kde jsou USA, kde Severní Korea a kde Česko, aby člověk poznal, na čem je, a není divu, že podobné proklamace postupně utichly.
I kdybych přijal hypotézu, že jsou to rakety proti střelám z Íránu, ani tehdy by to nefungovalo, neboť dle uvedených údajů radar v ČR zachytí střelu a rakety z Polska ji pak ve směru jejího letu dostihnou a zničí. Informace o tom, že radar zvýší bezpečnost ČR, je tedy bezbřehý blábol, neboť střelu, jež by eventuálně mířila na Prahu, nemá raketa z Polska možnost zasáhnout. Naopak radar se pro Česko může stát velkým bezpečnostním rizikem, neboť je pochopitelně tím prvním, co se ve válce ničí. Zatímco teď drtivá většina Íránců vůbec netuší, že nějaká Česká republika existuje, v případě výstavby radaru bychom při hypotetickém útoku ze strany Íránu byli první, o koho se bude zajímat. Celá věc okolo radaru je takový nesmysl, že se Američanům divím, že se alespoň nepokusili vysvětlit to nějak sofistikovaněji. Sami se dokonce prořekli, když oznámili, že radar bude v provozu jen dvě hodiny denně. Že by nepřátelé útočili jen v ohlášený dvouhodinový interval?
Od naší vlády bych snahu o "rozumné" zdůvodnění snad ani nečekal. Polský kabinet požadoval za rakety zaplacení modernizace polské armády, český nějak nic. Mám důvod mít podezření, že za radar dostal něco nikoli pro svou zemi, nýbrž jeho členové pro sebe. Takový hazard s bezpečností státu by byl ovšem bezprecedentní.
Asi bychom měli podpořit radar, pokud by se jednalo o projekt NATO, jejíž jsme součástí. Nechápu ovšem, proč bychom si měli nechat instalovat radar Spojených států, spojenectví s nimiž může být velmi nebezpečné. Pokud by se rozhořela válka mezi USA na jedné straně a Ruskem či arabským světem na straně druhé, mohlo by nás to stát hodně.
Mimochodem je užitečné zamyslet se obecně nad reálným nebezpečím ze strany teroristů, aniž by se člověk nechal krmit servírovanými informacemi. Tři nejhorší teroristické útoky na začátku tisíciletí proběhly v New Yorku, Londýně a Madridu. Je to náhoda? To asi zrovna ne – právě Spojené státy, Velká Británie a Španělsko byly nejagresivnějšími zeměmi, které se montovaly do vnitřních záležitostí států Blízkého východu. Prvotní impuls bychom vůbec nemuseli hledat u teroristů, naopak jejich počínání se dá chápat jako jakási odplata, protiútok. Tím v žádném případě neobhajuji jejich praktiky, pouze se snažím ukázat, že kdyby si Američani přestali všímat ostatních, možná by je každý nechal na pokoji. (Brazílie, Mongolsko či Švédsko se také nemontují do záležitostí jiných a nikdo na ně neútočí.) Namísto toho se islamisté "namíchli" a shodili Dvojčata. Na to Amerika rozpoutala hysterickou kampaň o tom, jakým nebezpečím je světový terorismus, a na to dneska doplácí celý svět, i když s protiislámským bojem nemá většina zemí nic společného. V souvislosti s válkami v Iráku a Afghánistánu prudce vzrostly ceny ropy, což po celém světě zvedlo ceny potravin, jenomže zatímco my tady naříkáme nad dražšími jogurty, v Africe to způsobuje hladomory a výživově-humanitární katastrofu. A to nemluvím o buzeraci v rámci bezpečnostních kontrol. Místo aby Amerika předešla vyprovokování války s islamisty, se dnes snaží zlikvidovat je v Afghánistánu. Přitom je to guerrilová válka, již nelze vyhrát, válka v předhůří Himalájí, kde si vylámali zuby už Sověti. Američané dnes v afghánských horách honí mudžahedíny, s nimiž ještě v 80. letech spolupracovali proti Sovětům. Stejně tak v irácko-íránské válci stáli po boku Husajna, jehož teď svrhli. V 50. letech podporovali Castra, aby se pak proti němu spojili s kubánskou mafií. V 80. letech se proti levicovému režimu v Nikaragui spojili s fašizujícími organizacemi. Chci tím naznačit, že postup velmoci vychází a priori ze strategicko-mocenských ambicí a pragmatických cílů a je ryze účelový, že je zkrátka nesmysl považovat některou zemi za nepřátelskou a jinou za ochránkyni hodnot. To je fikce, která může mít tragické následky.
Týká se to toho, co jsem popisoval na začátku – stereotypů ve vnímání okolního světa. Pokud dojde kupříkladu mezi USA a Ruskem ke slovnímu konfliktu, zareagujou na to americké sdělovací prostředky, které to pochopitelně popíšou z úhlu pohledu Ameriky. Od americké agentury AP to převezmou evropská média a my si to pak přečteme v novinách. Ty informace už ze své podstaty nemůžou být objektivní, stejně jako by nebyly, kdyby je ČTK přebírala výhradně od ruského INTERFAXu. To je třeba si uvědomit a informace umět analyzovat. Když k nim občan přistoupí kritickým pohledem, uvědomí si, že Cheney není o nic lepší než Putin či že srovnání Čína – nesvoboda a USA – svoboda poněkud kulhá.
Bohužel řada lidí i médií se tím nehodlá takto zabývat a přebírají tendenční zprávy o tom, jak jsou Rusko či Sýrie nebezpečné, aniž by se zabývali tím, jak nebezpečná je dnes Amerika. Projevilo se to během války v Gruzii, kde se někteří hrozili nad postupem Ruska a absolutně se nezajímali o to, jaké masakry zde probíhají za prezidentství Michaila Saakašviliho. Například Reflex má plná ústa toho, jak je nesvobodný režim v Číně, a vůbec se nepozastavuje nad tím, že Spojené státy podporují Gruzii, kde političtí oponenti končí ve vězení, popřípadě na popravišti. Neuvěřitelnou drzost projevil Bush, když po ruském vpádu do Jižní Osetie telefonoval Putinovi, aby Rusko okamžitě odešlo z území samostatného státu. Na internetu je krátký komiks, kde se Riceová pohoršuje: "Jak je vůbec možné, že Rusko mohlo vpadnout na území suverénního státu?!" A Bush jí odpovídá: "Vždyť to samé přece děláme my." Rusko se zaklíná osvobozením utiskovaných etnik, Američané zase zbraněmi hromadného ničení, které neexistují. Mimochodem nehledě na válečné konflikty v Iráku, Afghánistánu a za studené války i leckde jinde, nedávno americké vrtulníky bezostyšně porušily pákistánskou územní suverenitu, což si Pákistánci také nenechali líbit a po vrtulnících spustili palbu. A ještě k Osetii – pohoršovat se nad odtržením gruzínských provincií je neomalenost v momentě, kdy předtím USA uznaly nezávislost Kosova, což vytvořilo pochopitelný precedens a před čímž Rusko varovalo, aniž na něj byl brán ohled.
Bush se totiž na nikoho zásadně neohlíží. Konala se už řada summitů mezi prezidenty obou velmocí, na kterých se měly smírně vyřešit aktuální problémy, jenže k tomu obvykle nedošlo, poněvadž Bush nikdy nebyl schopen kompromisu, nikdy neustoupil ani o píď. Naposledy to byla schůzka v Soči letos na jaře, kde se Putin snažil nabídnout kompromisy v mezinárodněpolitických otázkách, avšak kompromisu může být stěží dosaženo, jestliže jedna strana není ochotna ze své expanzivní politiky slevit. Zatímco 90. léta byla dobou, kdy na chvíli zmizely geopolitické tenze, neboť oba bloky de facto zanikly, po přelomu tisíciletí (od Bushova nástupu) si Spojené státy začaly vytvářet novou velmocenskou pozici, umísťovat své základny po celém světě, infiltrovat do regionálních konfliktů apod. To musí Rusko i jeho obyvatelé logicky vnímat jako porušení závazků z počátku 90. let a naprosto oprávněně v reakci na to volají po navrácení velmocenské pozice své zemi. Po rozpadu SSSR se Gorbačov s Georgem Bushem starším dohodl na rozpuštění Varšavské smlouvy i NATO s tím, že s velmocenskou politikou je konec, a namísto toho dnes Bush protlačuje přijetí Ukrajiny a Gruzie do NATO, tj. jeho rozšíření až k ruským hranicím! Tak neuvěřitelnou provokaci by si žádný větší stát nenechal líbit, zvláště když Ukrajina ani Gruzie evidentně nejsou státy, které by byly pro Alianci užitečné z vojenského hlediska, tudíž mají velmi pravděpodobně sloužit jako strategické území pro americké jednotky. To je zcela zásadní narušení mocenské rovnováhy v Evropě, která zde fungovala po celá 90. léta, Rusko si to samozřejmě nenechá líbit a celé to může mít velmi vážnou dohru. Je pak smutné, když se na tu agresivnější stranu přidáme tím, že tu postavíme provokativní radar. Putin mimochodem Bushovi před časem řekl, že by se na otázce radaru dalo dohodnout, a nabídl mu, aby jej postavil v Ázerbajdžánu (což je mimochodem vzhledem k poloze Íránu daleko logičtější lokalita nežli ČR). Bush se o tom odmítl bavit.
Stojí za to se v souvislosti s tím trochu ohlédnout. Poté, co se svět ocitnul v 50. a 60. letech několikrát na prahu třetí světové války, si představitelé USA a SSSR uvědomili, že světu hrozí bezprecedentní tragédie, jíž je zapotřebí se vyhnout a přehodnotit vzájemný vztah. Začalo období označované jako détente, kdy byly podepisovány dohody o omezení arzenálu jaderných i konvenčních zbraní a světu se v 60. letech skutečně ulehčilo. Od 70. do 90. let byly podepsány smlouvy SALT I a SALT II o omezení strategických zbraní, START I a START II o omezení jaderného potenciálu a pro nás zvláště zajímavá ABM o zákazu antibalistických systémů. Každá z těchto smluv stála mnoho měsíců vyjednávání, byla velkým pokrokem a znamenala výrazné snížení nebezpečí vojenského zásahu z druhé strany jakožto i uvolnění atmosféry. 90. léta se tak za Bushe staršího, Clintona, Gorbačova a Jelcina stala "obdobím optimismu", svět se radoval, že má období bipolarity za sebou, Gorbačov dokonce získal Nobelovu cenu míru.
A toto celé G. W. Bush pohřbil a s tím zničil relativní klid v bilaterálních vztazích velkých hráčů. Některé z výše uvedených smluv vypověděl, rozsáhlým zbrojením přivedl mezinárodní vztahy do stavu, kdy se začíná hovořit o nové studené válce (za nového amerického nepřítele si můžeme dosadit vlastně jak Rusko, tak arabský region), a začal poučovat svět o tom, co který stát smí a nesmí vlastnit či vyvíjet. Pokud Írán rozvíjí jaderný program, je to špatně, ale že jej má Amerika, je v pořádku. (Kdo má právo o tom rozhodovat?!) Když Rusové masakrují Čečence, je to odsouzeníhodné, ale když Američané bombardují uprchlické tábory v Uzbekistánu, je to v pořádku. Když Kuba vězní disidenty, je to hrozné, ale když to dělá Gruzie, má plnou americkou podporu. Když Rusové intervenují v Jižní Osetii, je to špatně, ale když se v gruzínské armádě naleznou americké jednotky (!), je to tak správně. Když Čína potlačuje lidská práva, je to zlé, ale když jsou ve věznici na Guantánámu vězněni lidé bez soudu a mučeni (totéž na popíraných základnách v Polsku), což znamená porušení Ženevských konvencí, je to OK. Mimochodem dnes existují dobrovolnické organizace, po kterých můžete poslat utěšující pohlednici někomu z politických vězňů v různých zemích po světě. Dvě pohlednice jsem napsal, a když jsem se díval na seznam států, kam je lze poslat, nalezl jsem tam mezi Kubou, Čínou, Zimbabwe či Běloruskem také USA se svým Guntánámem. To se dostaly do pěkné společnosti…
V takové situaci je směšné, když JXD z Reflexu veřejně protestuje proti konání olympiády v nedemokratické Číně a zároveň drží hladovku za umístění radaru v Brdech. Proč také neprotestoval, když byla olympiáda v Salt Lake City? Režim v Číně má sice řadu obětí, ale Spojené státy jich v uplynulých letech mají na svědomí několikanásobně víc. Že to bylo v "řádné válce"? To už jsem řešil výše a taky bych chtěl znát odvážlivce, který by se to odvážil říct Iráčanovi, jemuž vyvraždili celou rodinu. Ti, kteří by si tu přáli radar, jsou k těm ubohým obětem nejspíš zcela lhostejní a je jim jedno, s kým se to chtějí paktovat. Možná by změnili názor, kdyby se vydali do Vietnamu a viděli tam ty miliony znetvořených dětí, které se stále ještě rodí po té, co ve vietnamské válce Američani zahltili zemi toxickými látkami. A to vše jen pro svůj mocenský souboj s komunistickou ideologií…
Je známo, že Amerika válku potřebuje. Kdo zná alespoň trochu americké dějiny, ví, že na první světové válce USA závratně vydělaly a že velkou hospodářskou krizi z konce 20. let ve Spojených státech definitivně zažehnala až účast ve válce druhé (prezident F. D. Roosevelt tehdy dokonce válku Kongresu doslova vnutil, neboť si byl vědom, že na konfliktu, jenž se koná mimo americké území, lze získat mimořádný kapitál). Válečná výroba tehdy zlikvidovala vysokou nezaměstnanost, nastartovala hospodářství a americké investice v Evropě se mnohonásobně vrátily, stejně jako v případě Marshallova plánu. To jen pro ty, kteří by snad chtěli radar obhajovat argumentem, že Američané se k nám chovali nezištně bratrsky. Realita mezinárodní politiky je taková, že nikdo se k nikomu nebude chovat bratrsky, pokud z toho pro něho samého nic nekouká. Bohužel.
Určitý militarismus je v USA poměrně silný. Naše známá žije za velkou louží a má dvanáctiletého synka. Již dětem ve škole je vštěpována bezmezná láska k vlasti (u někoho silnější než láska k rodině) i to, jakou hodnotou je americký voják, a tak je největším přáním tohoto chlapce "to be an American soldier". Chce běhat v zákopech na opačné straně zeměkoule a bojovat za svou zemi, přitom o složitém světě národnostně-nábožensko-politických propletenců nic netuší. Mám dojem, že vlastenectví řady Američanů je spíš nacionalismus, a ten je dle soudobé sociologie jednou z největších hrozeb společnosti.