O tom, že moderní masový terorismus je nebezpečím víceméně pro ty, co se opakovaně vměšují do záležitostí islámského světa, píšu jinde. V tomto momentě se hodlám zastavit spíše u českého přístupu k ekologické problematice. Ten je bohužel jedním z četných důsledků tzv. klausovského myšlení, které funguje na principu kréda "Po nás potopa", jak ostatně taktéž naznačuji jinde.
Když už v 80. letech minulého století padal reálně socialistický stát "na hubu", bylo to především důsledkem zaostalosti a nekonkurenceschopnosti československého hospodářství, a to mj. z příčiny zastaralých výrobních postupů. Tyto výrobní postupy představovaly obrovskou ekologickou zátěž, na Západě už nevídanou. V Německu, Francii, Rakousku a jinde dostala již v 60. a 70. letech slovo ekologická hnutí, která se záhy přetransformovala v politické strany, a od 80. let byla běžnou součástí výrobního procesu v západní Evropě ochrana životního prostředí. Tak nějak automaticky si mnozí představovali, že po revoluci se "ekologická kultura" rozvine i u nás.
Výsledek byl poněkud odlišný. Čistota vod i ovzduší se sice zlepšila, neboť v privatizačních letech zkrachovalo (= bylo rozkradeno) množství významných podniků, avšak o nějaké ekologické šetrnosti nemůže být řeč. Tehdejší premiér Václav Klaus si mohl s bolševikem podat ruku, když prohlásil, že životní prostředí je třešničkou na dortu, což opakuje dodnes. Zasekl se v době před několika desítkami let a nachází se v momentě, ve kterém Němci a Francouzi byli někdy v 70. letech. A značná část tohoto národa s ním. Vzrušeně se tu proto debatuje o ekologii, zatímco západní Evropa už má tuto diskusi dávno za sebou.
Docela dobře se dá na tomto příkladu demonstrovat rozdíl mezi českou a německou povahou. Němci dávají na ochranu životního prostředí velký důraz a jsou například nejdál na světě ve vývoji solárních panelů. Jsou na to patřičně hrdí, protože dospět k co největší symbióze s přírodou je cílem každého, kdo má alespoň základní úctu k systému, jenž mu dal život. Každého, kdo si uvědomuje, že příroda nám byla, je a bude nadřazená a že bychom se k ní podle toho měli chovat.
Země západní Evropy si vytyčily poměrně ambiciózní cíle v legislativě týkající se životního prostředí a vyspělost státu se tam hodnotí nikoli měřítkem konzumu, nýbrž ekologickou i sociální šetrností. Obyvatelé německy hovořících zemí, ale i Francie a dalších běžně cestují po železnici (bez rozdílu příslušnosti k majetkové třídě), kterou stát příslušným způsobem podporuje, aby kvalita cestování vlakem byla co nejvyšší. Před časem jsem četl rozhovor s Dagmar Peckovou, žijící dlouhodobě ve středním Německu. Když se jí ptali na cestování, se samozřejmostí odpověděla, že ať zpívá v Paříži, v Turíně nebo v Mnichově, vždycky jede vlakem, neboť každý člověk na Zemi si nese svůj díl odpovědnosti. To řekně operní pěvkyně světové extratřídy; dovedete si představit takhle mluvit nějakou zdejší hvězdu? Nebo jiný případ: světoznámá architektka Eva Jiřičná žijící ve Velké Británii se nedávno v některém rozhovoru zmínila o tom, jak cosi dělala během jízdy vlakem z Londýna někam na jih – opět s naprostou samozřejmostí. A u nás? Kolik lidí jezdí vlakem, pokud mají na auto?
Je to dáno vyspělostí myšlení. Zatímco příslušník skutečně vyspělé společnosti si uvědomuje, že má svoji zodpovědnost za prostředí, v němž žijeme nejen my, ale celý "živý svět", zde se lidé tváří, jako by se jich to netýkalo. Vozit si hýždě v autě, byť řidič leckdy jede sám, je bráno jako věc, která je v pořádku, neboť tak činí 90 % lidí. Problém je v tom, že znečišťovat za účelem osobního pohodlí prostě v pořádku není, a fakt, že "to dělá každý", na tom nic nemění. Jestliže znečišťuji, abych měl pohodlnější cestu a nemusel na nádraží, je to jednoduše bezohlednost. Jenomže když jsem něco podobného řekl své kamarádce, okamžitě vykřikla, že to není pravda. A to je ten rozdíl. Zatímco Němec k tomu jako k sobectví přistupuje, Čech to jako bezohlednost nebere a chce si to nějak omlouvat. Poměrně zřetelný pozůstatek z minulé doby, kdy zodpovědnost byla zásadně kolektivní a nikdo ji proto necítil.
Pochopitelně jsou situace, kdy se člověk bez auta těžko obejde – když potřebujeme na chalupu odvézt dvacet kilo brambor, když jedeme někam, kam nezajíždí linková doprava, nebo když jsme staří, vetší a nemocní. Jenže v drtivé většině situací o tyto případy nejde a pražské centrum denně blokují a znečišťují ti, co se denně vozí do práce a je jim zatěžko jet tramvají. V některých světových metropolích už platí zákaz jízdy po jednom člověku ve špičce. V Praze by něco takového stěží připadalo v úvahu, neboť by se na Hradě okamžitě otevřelo okno a z něho se vyklonivší stařík by nás osvěžil výkřiky o tom, že je ohrožena svoboda.
Jenže to je právě to. Klausova svoboda je svoboda znečišťovat, svoboda likvidovat, a jestli je tato ohrožena, pak jsem tomu jedině rád. Jedno pravidlo totiž říká, že svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého. A Klaus ve své povrchnosti hovoří jen o jedné podobě svobody. Ve skutečnosti lze také mluvit o svobodě volně dýchat, volně se pohybovat apod., což jsou ty varianty, jichž se mi rozhodně nedostává. Vyrůstal jsem v prostředí velkoměsta, kde je absolutně znemožněn pohyb – když chce člověk ujít 300 metrů, čeká ho několik silnic s valícími se auty, několik přechodů, nějaký ten semafor, tramvajové tratě,…; rozhodně nemůžu svobodně vykročit a jít 300 m za nosem. Jakési právo na nezkažené prostředí je zde zcela popřeno – při přecházení ucpaných silnic se rozhodně necítím jako svobodný občan. Je tedy velmi důležité si uvědomit, že ona Klausova svoboda popírá jiné typy svobod, a volit takové řešení, které míří k pokud možno nejvyšší kvalitě života. Stojí také za to poznamenat (trochu mimo mísu), že o svobodě by měli přestat žvanit všichni závislí kuřáci, poněvadž to jsou lidé, kteří si jí evidentně vůbec neváží.
Co je na "Klausově svobodě" symptomatické, je skutečnost, že zcela ignoruje nejen jiné podoby lidské svobody, ale především svobodu všech ostatních, co na této planetě žijí. Pro Klause je naprosto typické, že se zabývá tím, jaké dopady má klimatologická kauza na společnost, ale zcela přehlíží, že je zde pár milionů živočišných (a rostlinných) druhů, které mají úplně stejné právo na život jako člověk. Po milióny let spolu žily v symbióze ve vyrovnaném ekosystému, až přišel člověk a světový ekosystém naboural. Když se to přírodovědci snaží napravovat, vyslouží si od klausovců posměch, nadávky a označení "ekoteroristé". Zoufalý je člověk, který si váží své vlastní svobody, ale bere ji ostatním.
Co je na tom nejsmutnější? Že ten článek není o Klausovi; místo jeho jména si totiž lze dosadit každého druhého Čecha. Čas od času potkám člověka, který mi málem vynadá, že chci chránit přírodu. Buďto se nežinýruje polemizovat s vědeckými poznatky Mezinárodního panelu pro klimatické změny, nebo si odůvodňuje, proč nemá cenu být šetrný, popřípadě nadává, že ho někdo omezuje, či horečně vysvětluje, že člověk je součást přírody a vše, co dělá, je tudíž OK (z čehož vyplývá, že bychom se tu měli udusit a ostatní živočichy vyhubit?). Němec místo žvanění šetří přírodu. Ví, že v Tichém oceánu jsou ostrovní státy, které se již začínají potápět a jejichž obyvatelé jsou zoufalí. Klausovským argumentem "Mně se to netýká." pohrdá. U nás bude cesta ke zodpovědnosti a ohleduplnosti ještě trvat, neboť se musí změnit myšlení a to je vždycky běh na dlouhou trať.