V posledních týdnech se toho mnoho namluvilo o obětavé práci lékařů a zdravotních sester, o těch, co bojují v první linii, kdo riskují své zdraví a komu vděčíme za to, že pomohli Česko ubránit před koronavirem. Byla natočena řada reportáží z infekčních oddělení a pořízen nespočet rozhovorů s těmi, kdo pečují o pacienty. Lékařské profesi se dostalo nejen u nás, ale takřka po celém světě zaslouženého uznání a ze zdravotníků jsou superhrdinové dnešní doby.
Klíčová pro zvládnutí epidemie však nebyla jen služba těch, kdo v bílých oblecích a respirátorech vyšetřovali a léčili, ale také těch, kteří celou situaci odborně analyzovali z hlediska epidemiologie, imunologie či hygieny, koordinovali pravidla pro boj s nemocí a připravovali podklady pro rozhodování úřadů. Je potřeba si připomínat, že bez nich by dnešní situace mohla být tristní.
Kardiochirurg jako univerzální expert
Ne všichni lékaři však sehráli během pandemie důstojnou úlohu. Přispěla k tomu i média, která až příliš často oslovují lékařské celebrity namísto skutečných expertů. Své o tom ví Jan Pirk, jenž je bezesporu legendou české kardiochirurgie, což však neznamená, že je expertem na všechno. Přesto se jej novináři na všechno ptají a výsledky mohou být rozpačité, tak jako jeho tvrzení, že covid-19 je chřipka. Když se situace v Evropě dramaticky zhoršila, za svá slova se omluvil, avšak později se k němu opět přihlásil, soudě patrně podle vlastních symptomů nákazy. Už ale nedodal, že covid má několikanásobnou smrtnost, že průběh nemoci se může diametrálně lišit, že proti covidu není vyvinuta ani vakcína, ani lék, ani účinná léčba atd.
Jeho výroky tak lze hodnotit jako zavádějící, přičemž svými mediálními výstupy přispěl k polarizaci společnosti a epidemiologům zkomplikoval práci, například když jako jeden z prvních začal hlásat, že rouška v lese na kole je nesmysl. To ve skutečnosti žádný objev není, koneckonců nikdo si nejspíš nemyslí, že osamocený cyklista v lese by si potřeboval zakrývat ústa. Jenže aby bylo opatření dostatečně účinné, musí být také dostatečně razantní. A v situacích podobných té, jaká nastala, je nezbytné reflektovat jak praktický, tak psychologický dopad jednotlivých nařízení a kroků. A co asi bude mít větší efekt: jasný a zřetelný zákaz vycházení bez roušky, nebo nějaký elaborát, kde bude vypisováno, kdo a za jakých okolností mít roušku může a kdo nemusí? Odpověď je nasnadě.
Ostatně není ani reálné vyčerpávajícím způsobem definovat, za jakých všech okolností má ta která výjimka platit, a už vůbec není myslitelné si představovat, že si to lidé zapamatují, a účinně to kontrolovat, natož vymáhat. Koneckonců jsme časem viděli, že každé rozostření pravidel spouští nekonečnou lavinu sporů o to, kde jaká povinnost začíná a kde končí, a zda někdo někde něco porušil či neporušil. Udělení řady výjimek má zkrátka stejný efekt, jako když vyndáte pár cihel ze zdi: spadne celá. A pokud jde o ochranu ohrožených lidí, pak je jistě lepší respektovat pravidla, která se třeba v budoucnu ukážou zbytečně přísná, než něco podcenit.
Lze mít na to samozřejmě různé názory, ale je zřejmé, že aspektů, které je třeba brát v potaz, je celá řada. Prostoduché výroky typu „rouška v lese je nesmysl“ proto nejsou pro seriózní debatu relevantní. Dobře přitom ilustrují kontrast v přístupu, který ke koronaviru zaujali skuteční odborníci na chování virů a infekční choroby na straně jedné a lékařské celebrity bez příslušné specializace na straně druhé.
My jsme ti, co vědí
Zatímco biochemici zkoumali charakteristiky viru a epidemiologové vytvářeli ve spolupráci se zahraničními kolegy modely pro příští týdny, snažili se nejen Pirk, ale například též Cyril Höschl či Radkin Honzák s nebývalou urputností prosadit myšlenku, že vlastně o nic hrozného nejde. Honzák komentoval hygienická opatření výroky typu „hoďte na ty blázny síť“ a Höschl je dokonce spojoval s komunismem. Jenže v případě viru, který způsobil největší krizi od druhé světové války, rozvrátil světovou ekonomiku a v některých zemích způsobil národní tragédii, působí podobné řeči poněkud nepatřičně a nikterak nepřispívají ke konstruktivní a už vůbec ne kvalifikované debatě.
Je zarážející, s jakou vehemencí se snaží Höschl i jiní zdůrazňovat, že řada obětí nezemřela na covid, nýbrž s covid. Jako by to byli už nějací předem odepsaní pacienti s řadou polymorbidit, kteří se nepočítají. Ve skutečnosti je toto irelevantní – jsou to zkrátka všechno lidé, kteří zemřeli kvůli covid, a i když už třeba předtím byli těžce nemocní, nebýt covidu, mohli ještě řadu let žít. (Samozřejmě se nebudou počítat ti, kteří se nakazili a pak zemřeli při autonehodě, ale kolik takových je, že.) Dnes mimochodem existuje mezinárodně harmonizovaná metodika, jak definovat úmrtí na covid, takže do statistik by se neměly dostávat případy, které tam nepatří. Jak podotýká např. Jan Konvalinka z Ústavu organické chemie a biochemie AV ČR, celosvětově bude obětí covidu naopak více, než se udává, neboť řada zemřelých nebyla na covid vůbec testována.
Když se ukázalo, že nákaza je v Česku na ústupu, zařadili se Höschl a Pirk mezi lékaře, kteří podepsali Výzvu jedenácti. Šlo o apel na vládu, jak nadále postupovat, především jak rychle uvolňovat opatření. Dokument se jeví jako odborné stanovisko, ovšem až na ten detail, že téměř nikdo z jeho signatářů nemá odbornost v epidemiologii či imunologii. Naopak – skupina skutečných imunologů a vědců příbuzných disciplín se proti Výzvě ohradila, a to hned ze dvou důvodů. 1. Signatáři se schovali na své akademické tituly a Výzvu opatřili podtitulem Lékaři Univerzity Karlovy veřejnosti, což je nefér, neboť to vyvolává zdání, že oněch 11 lidí tlumočí stanovisko lékařské obce UK, tím spíš že jedním ze signatářů je i rektor UK Tomáš Zima. 2. Signatáři nejsou v problematice covid kompetentní a některé z jejich úsudků lze dokonce označit za „naprosté nesmysly“ (cit. Václava Hořejšího z Ústavu molekulární genetiky AV ČR).
Pavlač doktorky Skovajsové a Hnízdilova diagnostika
Nelze nezmínit rovněž Jana Hnízdila, celostního lékaře a známou postavu lékařské publicistiky, který – ač ani on není specialista na infekce ani na epidemie – nejde pro rychlé soudy daleko. Tak například tvrdil, že za hygienickými opatřeními je vlastní strach politiků z nemoci, lidem, kteří nosí roušky a hlásí se do chytré karantény, podsouval příchylnost k tyranii, hlásal, že by se měli izolovat staří a nemocní, jenže už neřekl jak (připomeňme, že o toto se pokusilo Švýcarsko, ale ani tam se to nakonec zcela nepodařilo), a dopustil se klasického faulu, když prohlásil, že příznivá epidemiologická situace nezavdává oprávnění pro tak razantní opatření, přitom, jak známo, tato příznivá situace nastala po zavedení oněch opatření.
Aktuálně se největší boj vede o roušky. Řeklo by se, že požadavek na zakrytí úst a nosu v době epidemie je vlastně marginálie, že jde o samozřejmost ve společnosti, která chce být ohleduplná k těm, co patří do rizikové skupiny, a že nás to stojí jen trochu nepohodlí. Samotní epidemiologové si mírou efektivity roušek nejsou jisti, nicméně většina z nich se celosvětově shodne, že to minimálně částečný smysl má. Koneckonců dnes už máme analýzu Akademie věd a rovněž výzkum provedený v Hongkongu. Obojí jejich efekt potvrdilo. Hlavní hvězdou českých médií se však stala Miroslava Skovajsová z pražského Mammacentra, která si s nějakými analýzami hlavu neláme a vede agresivní antirouškovou kampaň na základě suverénně sdělovaného poselství, že roušky jsou k ničemu. Co na tom, že její kvalifikace nemá s infekcemi nic společného. Stačila už poučit docenty, profesory, doktory věd a hovoří dokonce o „obrovské dani, kterou za to platíme“. Vysvětlila, že nějaká paní si kvůli roušce rozbila koleno, a pozoruhodným způsobem spojila nošení roušek s nedostatkem vitamínu D. Možná si jednou za své výroky odnese Bludný balvan, avšak dnes si svým pavlačovým stylem dělá reklamu za cenu rozeštvávání české společnosti.
Média by si měla uvědomit, že lékařská celebrita nerovná se odborník na všechno. Akademická pracoviště v Česku přitom disponují řadou kvalifikovaných lidí, kteří mají potenciál přispívat ke kultivaci veřejné debaty. A ne do ní házet šrapnely.
Vyšlo zkráceně v Lidových novinách 27. 5. 2020