Reklama
 
Blog | Martin Rataj

Proč nemám rád Klause

Řekne-li se "Václav Klaus", vybaví se asi většině lidí člověk, jenž se stal symbolem zpackané privatizace, největší politické aféry 90. let a komickou postavičkou celosvětové diskuse o změnách klimatu. Přesto dnes sedí na Hradě a říká se mu "pane prezidente". Co se to stalo?

Nikdy by mě nenapadlo, že budu o tomto člověku psát. Několikrát se mi ovšem přihodilo, že při rozhovoru s některým z mých známých o Klausovi mi bylo řečeno cosi jako: "Já ho mám docela ráda.", "Já bych ho volil." či "Vždyť je docela fajn." Vzhledem k tomu, že šlo většinou o lidi, kteří se politikou příliš nezabývají, jsem chápal, že to říkají z neznalosti, a proto jsem jim to nezazlíval. Cítím však povinnost vysvětlit, oč v Klausově případě běží a proč opravdu není fajn.
Selhání první – morální: Když v roce 1989 padl monopol KSČ a Československo začalo po čtyřiceti letech nesvobody psát novou – demokratickou etapu své existence, pocity euforie a optimismu národa, který šel s energií vstříc světlým zítřkům, se dají jen těžo popsat. Ještě když o něco později dirigoval Rafael Kubelík na Staroměstském náměstí Mou vlast, leckomu tekly slzy a Čechoslováci byli připraveni podílet se na proměně svého zaostávájícího státu s nadějí obsaženou v projevech Václava Havla: "Pravda a láska zvítězí!" Pocity osvobozeného národa lze najít v řadě článků, knih, projevů, ale také filmů apod. Bohužel velmi rychle vyprchaly a na vině byli především ti, co otěže státu převzali do svých rukou. Vlády Václava Klause se totiž havlovskými ideály neřídily (spíš se jim posmívaly), suverénně zaváděly nezodpovědná nařízení, která vedla k vytunelování obrovského množství státního majetku, a mocenské soupeření mezi Klausem Vladimírem Mečiarem mezitím dospělo k rozdělení republiky. Rozkradení desítek miliard korun za privatizace, pády továren, vzestup nezaměstnanosti, krachy bank a aféry vládních politiků lidem euforii nadobro vzaly. Klaus se cynicky posmíval těm, kteří se chtěli řídit ideály z konce roku 1989, dal najevo, že styl jeho politiky se od toho předlistopadového až tak lišit nebude, a na sociální problémy obyvatelstva odpovídal, že teď máme kapitalismus, tak ať se každý stará sám o sebe. Sprostota této politiky se projevila zejména ve vztahu k handicapovaným a důchodcům. Vzhledem k deklarované všemocnosti neviditelné ruky trhu se právě penzisti jakožto nevýdělečná vrstva stali pro Klause nezajímavými a systematicky na ně kašlal (a ostatní vlády jim taky moc nepřidaly), takže dnes mají důchodci příšerných cca 107 % předlistopadové penze, zatímco ceny a platy vzrostly už v průběhu 90. let několikanásobně. Právě to obrovské zklamání z poměrů, které tady po převratu Klaus&spol. nastolili, považuju za ten nejhorší Klausův zločin. V příslušných praktikách pak samozřejmě bez výčitek pokračovali jeho následovníci, ale právě on a jeho okolí byli těmi, kdo to tu zavedli. Způsob, jakým se zachází s generací, která prožila světovou válku i čtyřicet let totality a která doufala v to, že za kapitalismu se bude mít lépe, pak vedl k rapidnímu nárůstu podpory komunistů ve volbách v letech 1998 a 2002 a najednou Klaus se svou ODS divili a pohoršovali, že to je znepokojivé. To je vaše práce, pánové.
Selhání druhé – ekonomické: Když se v roce 1997 střídaly vlády, přebíral premiér Tošovský zemi v poměrně žalostném stavu. Již v předchozím odstavci jsem se zmínil o největším faux pas ČSFR/ČR v první polovině 90. let, jímž se stala privatizace. Názorů bylo tehdy mnoho, jenomže skupina ekonomů kolem Václava Klause si do toho mluvit nenechala. Důsledkem byly klíčové chyby jako rozprodání státního majetku před přijetím příslušných zákonů či pády řady podniků z důvodu vytunelování a nezřídka obohacování samotnými ministry. Myslím, že nebyl špatný princip kupónové privatizace jako takový, jako spíš způsob, jakým byla realizována. Vůdčí osobnost tohoto přerozdělování Tomáš Ježek tehdy prohlásil, že nejprve je třeba zhasnout a po chvíli se rozsvítit. To se také stalo, a když se rozsvítilo, zjistilo se, že peníze jsou fuč. Kdo by šikovný, ten si dnes žije na vysoké noze. Nejslavnějším případem je Viktor Kožený, žijící dlouhá léta v daňovém ráji na Bahamách, o kterém tehdy Klaus prohlašoval: "Potřebujeme víc takových Kožených." To, že osoby typu Koženého se stávaly Klausovými podnikatelskými idoly, vyvsvětluje, proč česká ekonomika skončila tam, kde skončila. Kožený to taky Klausovi nezapomněl – před jistou dobou se svěřil, že by se rád vrátil do Česka a zapojil se do politiky pod vlajkou ODS. Poslanci této strany se tehdy tvářili na tento výrok zdrženlivě. Dalším Klausův oblíbenec Vladimír Železný, který, jak známo, okradl amerického investora Ronalda Laudera a český stát pak za něho musel v arbitráži platit 10 miliard korun, zůstává s Klausem kamarád ještě dnes. Klaus na jeho bulvární televizi také nezapomněl – poslední léta vysílá své projevy mimo ČT také na Nově. Ale zpět k privatizaci, která je dnes ukázkovým příkladem, jak "se to nemá dělat". Existuje řada studií o transformaci české ekonomiky u nás i v zahraničí, jejichž autory jsou významní světoví ekonomové, a od nich se odvíjí celkový pohled na privatizaci, jež je v zahraničí vnímána negativně. Kritiku si pochopitelně vysloužila od české opozice, ale nejen od levice, nýbrž např. i od nezávislých senátorů, dále od české veřejnosti, no a nedávno, kdy se vzhledem k výročí o tomto podniku dost hovořilo, i od samotného Ježka, který přiznal, že celá věc byla realizována nešťastně. Jediný člověk – Václav Klaus – a skupinka jeho nohsledů (často těch, kteří si sami něco nakradli) tvrdošíjně opakuje, že to bylo prima. Tím ovšem ekonomické důsledky Klausovy politiky zdaleka nekončí. Problémy, které přišly v polovině 90. let jako reakce na předchozí období, přivedly zem do krize, kterou se v roce 1997 Klaus snažil řešit jakýmisi balíčky, ale to už se mu vymklo z rukou a společně se sponzorskou aférou ODS přivodilo pád vlády. Následující kabinety zdědily hospodářství, které se ocitlo v hospodářském poklesu (!) ještě v následujících volebních obdobích se řešila řada krizí bank a státních podniků, které měly své prvopočátky v 90. letech.
Selhání třetí – politické: V dnešní době nám aféry politiků přijdou jako něco běžného, jenomže ještě v 90. letech to tak vnímáno nebylo (viz první odstavec o naději v čistotu politiky). Velká aféra, k níž došlo v roce 1997 v souvislosti s falešnými sponzorskými konty ODS proto způsobila nevídaný poprask. Těm, kteří v té době politiku nesledovali, bych chtěl připomenout, že když se novináři zajímali o to, kde vzala ODS najednou množství finančních prostředků, lhali její představitelé, když zapírali tajná konta ve Švýcarsku, a prohlásili, že jim je poslali jakýsi Lájos Bács z Budapešti a Radjiv Sinha z Mauriciu. Uřízli si tím ovšem pěknou ostudu, neboť se ukázalo, že Bács je již několik let po smrti a Sinha o věci nic neví. Představitelé Klausovy strany pak tvrdili, že jim dal peníze nějaký Pepa z Hong Kongu, že už si na něho moc nepamatují. Takový bezprecedentní výsměch veřejnosti a politické praktiky odmítli někteří funkcionáři ODS a následně ze strany odešla skupina poslanců, kteří založili Unii svobody a způsobili tak pád Klausovy vlády. Tehdy to byl tak hluboký otřes, že by těžko někoho napadlo, že Klaus bude za pár let prezidentem… Do té doby ovšem proběhlo jedno volební období za premiérování Miloše Zemana, charakterizované nechvalně proslulou tzv. opoziční smlouvou. Připomínám, že šlo fakticky o dohodu Klause se Zemanem o rozdělení moci v ČR, tj. že jedna strana bude vládnout a druhá ji bude tolerovat a příště si to zase třeba prohodí. Byla to tedy čistě smlouva o mocenských zájmech, s jakýmikoli politickými ideály to nemělo nic společného. Zahraniční pozorovatelé to sledovali se znepokojením, neboť de facto přestal existovat jeden ze základních principů fungování demokratického státu, jímž je pravolevá opozice. V tomto ovzduší, kdy si velké strany přestaly konkurovat, byly svorně pod koberec zametány veškeré kauzy, otevřel se prostor pro rozsáhlé podvody a machinace a proti novinářům, kteří se snažili napřístojnosti odkrývat, rozpoutal Zeman svatou válku. V tomto klimatu se dokonce připravovala vražda nepohodlné novinářky Sabiny Slonkové. Pokud by snad někdo chtěl dál Klause hájit, ať si nejprve přečte knihu Erika Taberyho Vládneme, nerušit!, nebo alespoň shlédne stejnojmenný pořad v archívu ČT na internetu. S ohavnou praxí opoziční smlouvy skoncoval až Vladimír Špidla.
Selhání čtvrté – prezidentské: Funkce prezidenta se na první pohled zdá být poměrně "neškodná", což ovšem platí jen omezeně. Problém je vlastně již se základní funkcí hlavy státu, jíž je reprezentace země navenek. Je mi nesmírně trapně, když jako Čech slyším Klausovy výroky o globálním oteplování, poněvadž svět vnímá malé země povětšinou prostřednictvím jejich představitelů a snadno si o Češích vytvoří obrázek, slyší-li jednoho z nich. Václav Klaus trvale poškozuje zájmy České republiky na mezinárodním poli. Když byla loni v Praze na návštěvě německá kancléřka Angela Merkelová, sledoval jsem její společnou tiskovou konferenci s Klausem a žena, která je obvykle vídána s úsměvem a optimistickou tváří, náhle vypadala jaksi naštvaně, nebo spíš jako by jí bylo do pláče. O tom, čím ji Klaus zase urazil, se můžeme jen dohadovat, ale je známo, že německou kancléřku napadl už poněkolikáté. Merkelová, která mimochodem slaví ve své zemi i po světě velké úspěchy a díky svému racionálnímu politicko-osobnostnímu přístupu je velmi oblíbená jak mezi veřejností, tak u svých kolegů z řad světových politiků, se zasazuje za lepší vzduch nad Evropou, za určité ekologické limity pro členské státy EU a konstruktivní jednání o budoucnosti Unie. Klausovi bych v žádném případě nevyčítal určitý europesimismus, každý má přece právo na svůj názor, jenomže odsouzeníhodná je jeho destruktivní forma. Že má EU na sobě hodně co zlepšovat, víme všichni, jenže zatímco Merkelová, Sarkozy&spol. se snaží na těch změnách pracovat a Evropu zase posunout o kus dál, Klaus dovede jen ničit, kritizovat, naznačovat ostatním státníkům, že jsou idioti, a posmívat se, že lepší dokument, nežli je Lisabonská smlouva, by napsal během chvilky, co se zotavoval po operaci, kdyby se mu chtělo. Vysmívá se tak několikaleté práci mnoha úředníků a politiků a především jejich snaze a složitým hledáním kompromisů. Daleko výraznější jsou však ve světě již zmíněné Klausovy příspěvky k diskusi o klimatických změnách. Debata o tom, zda je třeba je nějak řešit, proběhla v západní Evropě už dávno – v 80. letech. Dnes tyto země vidí, že lidstvu pořádně teče do bot, a snaží se přijmout příslušná opatření. Do toho vždy náš prezident vpadne a vzkáže do Evropy, že jsou všichni pomatení, to je již tradiční folklór. V posledním roce uznal závažnost klimatických hrozeb i americký prezident Bush a oba kandidáti na nového prezidenta USA již deklarovali své ekologické cíle. Nato jim Klaus vzkázal, že "se oba tragicky mýlí!". Nezdá se, že by si z toho Obama či McCain něco vzali. Mezinárodní panel pro klimatické změny (prestižní organizace zahrnující tisíce špičkových vědců z oboru klimatologie) upozorňuje na akutnost nebezpečí a svět připravuje aktualizaci Kjótského protokolu, zatímco náš vědátor jim vysvětluje, že jsou všichní pitomí a že pravdu nemá několik tisíc klimatologů z celého světa, nýbrž on. Omlouvám se za silná slova, ale tím de facto říká, že je dement. Je to asi jako kdybych já polemizoval s celosvětovým několikatisícovým kolegiem profesorů matematiky a vysvětloval jim, že ty rovnice všichni počítají špatně. Když u nás přeloni probíhala debata ke změnám klimatu, Klaus ji moderoval a neudržel se nevmísit do debaty o ledovcích. Přítomným vysvětlil, že ledovce netajou, za což se mu dostalo srdečného zasmání přítomných, neboť někteří na pólech osobně byli a na vlastní oči viděli, že situace je ještě vážnější, než si představovali. Diskutovat s někým o tom, co je někde, kde jsem nebyl, přičemž on tam byl, je opět, pardon, výraz demence. Takových situací se opakovala celá řada, například když na plénu Strany zelených tvrdil, že počet živočišných druhů přibývá. Každý přírodovědec vám přitom potvrdí, že každým dnem jeden druh ubyde. Mám tučest studovat na Fakultě sociálních věd UK, což je fakulta, která má k politice nejblíž. Před několika měsíci byl ve studentském časopise rozhovor s profesorkou Lenkou Rovnou, která ja expertkou na západní Evropu a fungovala jako členka-alternátka v Konventu EU; je také rytířkou francouzského Národního řádu a nositelkou titulu Jean Monnet Chair Ad Personam. Ptali se jí na Klause a se smíchem odpověděla, že je to mezi západoevropskými politiky takové vděčné téma hovoru. Pak zvážněla s tím, že Klaus dělá Česku ostudu. Jinde byla anketa mezi vyučujícími FSV (politologové, novináři, ekonomové aj.), zda by za prezidenta volili Klause nebo Jana Švejnara. Pouhý jeden z nich (bylo jich asi 10) byl pro Klause. Těžko hledat povolanější "rozhodčí" než v akademické obci výše jmenovaných oborů. Na závěr hodnocení Klausovy prezidentské role nesmím zapomenout na diskuse o jeho nadstranickosti. Podle mého názoru se Klaus o jistou formální nadstranickost opravdu snaží, s Topolánkovou vládou jde čas od času do konfliktu. V činnostech, jež dělá prezident víceméně v tichosti, jde však nadstranickost kvapem stranou. Mám na mysli jmenování členů Bankovní rady ČNB a členů Ústavního soudu. Lidé, které do těchto funkcí jmenoval Klaus, jsou jednostranně (a v případě banky dosti krajně) orientovaní a jejich jmenování se již promítlo do řady významných politických kauz a ekonomické politiky posledních let. Tyto dopady mohou být nadále dosti vážné.
Selhání páté – hodnotové: Klausova politika nestojí jen tak sama o sobě, nýbrž vychází z určitých hodnot. Nebo spíš hodnoty, a tou je trh. Trh jako jediná hodnota v životě jednice je podle mě dost málo, ale to je holt můj osobní názor. Horší jsou dopady. Rozhodně nekritizuji trh jako takový, to by mě ani nenapadlo, pouze to, jaké mu Klaus a s ním pánové Kočárník, Dlouhý atd. dali mantinely. Ty byly totiž dosti minimální a Klausův kapitalismus tak trochu připomínal gründerský kapitalismus z 19. století, ne však moderní kapitalismus západoevropského střihu. Kdykoli se někdo snažil prosadit sociální jistoty apod., Klaus jej obvinil z levičáctví a lidem namlouval, že regulace je málem návrat k socalismu. To byl samozřejmě nesmysl, neboť v USA, ve Skandinávii, Německu i Velké Británii fungoval již řadu let princip státu blahobytu (welfare state) a ekonomické systémy západního světa měly s Klausovými teoriemi pramálo společného. Věřil bych, že Klaus Hayekovým teoriím upřímně věřil, jenomže, jak řekl můj známý, studoval a žil za socialismu, kdy nemohl řídit žádný podnik, neměl s tím zkušenosti, a tudíž těžko mohl dobře řídit stát. Ten můj známý je úspěšný podnikatel a velmi vzdělaný člověk, levici tudíž určitě nevolí, ale pravičáctví Klausova typu (spíše ultrapravičáctví) rozhodně nepodporuje. Klausův systém "Ať se každý stará sám o sebe – kdo si nakrad, ten je šikovnej." nemůže pochopitelně imponovat žádnému slušnému voliči, ať stojí napravo, nebo nalevo. Klausovo božstvo – neviditelná ruka trhu – znamená, že zkrátka přijde vše, co není výdělečné, tj. ochrana životního prostředí (o té Klaus už v 90. letech prohlašoval, že je to "třešnička na dortu"), kultura, morálka či nemohoucí a potřební. Je pravda, že žádná z těchto položek Klause nikdy nezajímala. Zatímco tak pro Němce či Švýcary spočívaly hodnoty života ve všeobecné zodpovědnosti, určité úrovni lidského myšlení a efektivním státu, který zabezpečí např. moderní ekologickou veřejnou dopravu či sociální a zdravotní síť, pro Klause to bylo materiální množství televizí, aut a peněz – podle toho, co si kdo nakradl. Mimochodem současná celosvětová finanční krize přinesla nadpisy typu: "Sbohem, neviditelná ruko trhu!" a ekonomové vysvětlují, že Hayekovy Klausem zbožňované teorie prostě selhávají, neboť obchodníci na burze se jednoduše nechovají vždy racionálně a důležitou roli tam hrají emoce. To, že píšu zrovna o Klausovi, není náhodou. V České politice existovali zloději, gauneři tvrdého kalibru, mezi něž bych Klause neřadil. Jenže ti přijdou a zase odejdou. Zato Klausův negativní vliv je daleko vážnější, neboť spočívá v přízemních (spíše suterénních) hodnotách, na jejichž základě zde vznikl celý politický směr, který poznamenal zásadním způsobem českou politiku.
Selhání šesté – osobnostní: Často se divím, že těm, co Klause tvrdošíjně obhajují, nevadí ani osobní vlastnosti, tj. to, co je vidět na první pohled. Nevadí jim, že Klaus nikdy nebyl schopen přiznat chybu? Dokonce i když se ho ptali, co považuje ve svém uplynulém volebním období za úspěch a co za chybu, druhému se vyhnul. O privatizaci již byla řeč. Nevadí jim, že Klaus obvykle nedokáže argumentovat? Je-li mu něco vyčítáno, vždy jen opakuje věty slova typu: "To jsou zlé větičky.", "Odmítám, že se tady cokoli ztratilo.", "S tím nnnaprosto nnnemohu souhlasit!" Nevadí jim Klausova arogance a posměšky? Jednou jsem se díval na rozhovor s rakouským exkancléřem Wolfgangem Schüsselem. Bylo to zajímavé, mělo to úroveň a Schüssel si dovedl získat můj respekt. O pár dní později jsem viděl rozhovor s Klausem. Nabubřelost, opravování novinářů, "ustarané" grimasy, projev člověka, který se bere setsakramenstky vážně, ale co vlastně dokázal? S otevřeností, skromností a přátelskostí Schüsselovou se to nedalo srovnat. K nejtypičtějším rysům tohoto politika nelze též nezařadit jeho neustálé poučování a chytračení v oblastech, jež jsou mu naprosto neznámé. O sporech s klimatology už byla řeč, dalším je táhnoucí se spor s předsedkyní Nejvyššího soudu Ivou Brožovou, který Klaus opakovaně prohrál, nicméně nepřestal právníky poučovat o výkladu ústavního zákona. Podobně "zasvěceným" byl jeho příspěvek o architektuře a urbanismu v rámci diskuse o Kaplického "chobotnici".
Asi nejvýznamnějším osobnostním selháním je však prezidentova nevěra spojená se lhaním českému národu. Ve svém projevu při letošní volbě prezidenta Klaus zdůrazňoval, že by jej měli volit ti, kteří si váží konzervativních hodnot, mezi nimiž jmenoval rodinu. O 14 dní později se potvrdily dlouhodobé spekulace, že má milenku (a já jsem měl tu "čest" poznat jejího otce). Takový člověk u mě nestojí za zlámanou grešli. Václav Klaus lhal zákonodárcům i všem ostatním Čechům a na základě této lži byl třeba zvolen. Rodinnými hodnotami se nevíc oháněl ve svém negativním postoji k registrovanému partnerství (mimochodem by mě zajímalo, jestli by byl k homosexuálům stejně xenofobní, kdyby sám byl jedním z nich).
Mezi nejtypičtější rysy Klausovy povahy ovšem patří soustavné napadání a kritika lidí z různých společenských vrstev. Klaus nemá rád Václava Havla, Jana Švejnara, Zdeňka Svěráka, Jana Kaplického, Ala Gorea… Co mají tito lidé společného? Na rozdíl od Klause něco dokázali. (Všichni také vystupují skromně a ke Klausovi se vždy chovají slušně, což se o druhé straně říct nedá.) Václav Havel, disident, dramatik a první porevoluční prezident, muž, který dostal řadu vyznamenání doma i v zahraničí, je adeptem na přijetí Nobelovy ceny míru a je zván jako vážený host na prestižní akce všeho druhu. To mu Klaus nemůže zapomenout a neustále zdůrazňuje, že to nebyli disidenti, kdo svrhli komunistický režim, nýbrž ekonomové, vlastně on. Havlovy příznivce nazývá posměšně "pravdoláskaři" a dává najevo, že je nemožný, kdo se v tomhle světě chová jinak než cynicky. Zdeněk Svěrák je možná největší postavou československé kinematografie, majitel Oscara a tvůrce mezigeneračně oblíbeného (ba zbožňovaného) Cimrmana. Když už ho mají lidi rádi, alespoň si Klaus neodpustil poznámku ve smyslu, že Marečku, podejte mi pero je slaboduchý kýč. Víte, já si taky nemyslím, že je to bůhvíjak umělecký film, ale jenom zakomplexovaný závistivec bude za každou cenu halasně upozorňovat na to, jak je tento jeden film z řady Svěrákových děl špatný. Jan Kaplický je jedním z nejvýznamnějších světových architektů s mezinárodním uznáním (na rozdíl od Klause, kterého leckde vůbec neznají), a ať se jeho návrh nové budovy Národní knihovny někomu líbí, nebo ne, mezinárodní architektonická i umělecká obec potvrdí, že jeho stavby budou pro příští generace třeba tím, čím je pro nás Obecní dům. (Jediným mužem z umělecko-architektonické branže, kterému Klaus věnuje svou přízeň, je největší tragédie české kultury – Milan Knížák, neboť ten je ještě větší nulou než Klaus sám.) Al Gore je nositel Nobelovy ceny míru, odborník na klimatologii světového významu, a tudíž člověk, který o problému, jímž se zabývá něco ví. Na rozdíl od Klause, kterému nevadí napsat knihu o něčem, v čem se zhola nevyzná. Možná Klausovi vadí, že si při "diskusích" s Gorem v Americe utržil značný posměch. Jan Švejnar je další profesor, jenž dělá České republice v zahraničí dobré jméno. Na rozdíl od Klause, který má za sebou jen zpackanou privatizaci, získal Švejnar prestižní profesuru na princetonské univerzitě a stal se významným americkým ekonomem, jehož vědecká bibliografie obsahuje řadu titulů a jehož citační index s Klausovým samozřejmě nesnese srovnání. Za ten úspěch je posměšně nazýván "profesůrkem" a "doktůrkem", a to člověkem, jenž sám získal docenturu i profesuru "zadarmo" a jehož vědecké zásluhy jsou mizivé! (Ke způsobu, jak získal Ing. Klaus akademické tituly, si prosím přečtěte tento článek.) Když Švejnar kandidoval na prezidenta a snažil se v kampani vystupovat slušně a s politickou korektností, bylo mi za něho při poslechu Klausových posměšků a napadání až trapně. Při projevech zákonodárců ve Španělském sále seděl natočen k řečníkům a pozorně je poslouchal, zatímco Klaus si při kritických slovech na svou adresu klepal na čelo. Velkým zadostiučiněním pro mne proto bylo, když se v průzkumech ukázalo, že Švejnar má mezi lidmi větší podporu než Klaus, a to přesto že ještě několik týdnů předtím byl české veřejnosti víceméně neznámý. Když pak probíhala volba prezidenta, ukázalo se v prvním kole, že oba kandidáti mají podobnou šanci na úspěch. Už tehdy jsem však věděl, že prezidentem bude znovu Klaus. ODS je strana, kterou si sám "vychoval", a věděl jsem, že její poslanci použijí všechny prostředky, aby Klause na Hradě udrželi. Tak se stalo, že na začátku druhého kola se náhle nedostavila prošvejnarovská poslankyně Zubová z důvodu "náhlé zdravotní indispozice", za půl hodiny jeden Švejnarův volič zničehonic zkolaboval a o něco později se udělalo špatně třetímu. Chce-li někdo věřit, že volba proběhla v pořádku a podle pravidel, může. Já možná zase začnu věřit na Ježíška. Ve skutečnosti neměl Jan Švejnar od začátku šanci na úspěch, což se potvrdilo nyní v kauze exposlance Jana Moravy, kde vyplulo na povrch, že ODS užívá vyděračských praktik, vyvíjí nátlak na poslance a shromažďuje kompromitující materiály. Koneckonců už během volby na pravděpodobné vydírání jiní poslanci upozorňovali. Václav Klaus podle všeho nebyl zvolen za dodržení zákonných pravidel a já ho proto nepovažuji za svého prezidenta.
Na počátku tohoto roku citoval Jan Kraus ve svém oblíbeném pořadu návrh jednoho z přispěvatelů internetového serveru Aktuálně.cz na novoroční prezidentský projev. Kraus je, jak známo, rozhodně spíše pravicového smýšlení, ale rád postihne i blbce, co stojí napravo. A proto citoval: "Vážení občané, v novém roce je prvořadou povinností nás všech vzájemně se semknout a společnými silami bojovat proti ekologistům, klimatologům, environmentalistům, evropeistům, homosexualistům, engoistům, odborářům, socialistům, komunistům, ústavním soudcům, právníkům, havlovcům, topolánkovcům, humanrightistům, chartistům, třicátníkům, disidentům, euronaivistům, finančním úředníkům, svěrákovcům, levicovým studentům, stoupencům třetích cest, diktátorům Rolling Stones, inteligenci, kriminalistům šikanujícím poctivé podnikatele Železného a Koženého, postdemokratistům, architektům, nevoleným aktivistům, merkelovcům, laynenovcům a goreovcům. …" To všechno jsou totiž skupiny, jež Klaus nesnáší. Já nemám rád jedinou: klausovce.
Reklama