V Barranku je taková malá pěší zóna, kde to vždycky v pátek a sobotu večer žije, neboť se tam soustředí podniky vhodné pro noční program. Já tam šel nedávno uprostřed týdne, a to tam zdaleka tolik lidí není, ale celkem spolehlivě tam potkáte takového chlapíka, který tvrdí, že má skutečně výborný matroš. Je velmi snaživý, anžto tam má velkou konkurenci. Ne že bych si zrovna chtěl dát jointa, ale zajímalo mě, kolik si za to řekne. Trochu mi vyrazil dech, když opáčil: „Marihuana nebo kokain?“ Je sice pravda, že kokain je znám především jako droga vysokých vrstev, nicméně zrovna tady se dá sehnat levněji než kdekoli na světě.
Taky se tu dá narazit na tzv. bricheras, což jsou dívky, jež se velmi rády přilepí na cizince, protože z něho koukají peníze. Vlastně existuje i pánská verze (bricheros). Ovšem pořád to není tak jako na Kubě, kde se z toho stala málem národní tradice. Své stálé místo má prostituce v oblasti džungle, čemuž Mario Vargas Llosa věnoval svou knihu Pantaleón a jeho ženská rota. Od té doby, co se o tom Jared dozvěděl, pořád hlásá, že chce jet do Amazonie.
V pátek jsem jel s Camille na kliniku – má chronickou migrénu a podle všeho to čas od času musí být fakt síla. Dali jí kapačku, takže si tam chvíli poležela. Aspoň trochu jí to pomohlo a pak nás poslali do lékárny. Ta už měla zavřenou mříž, ale ještě nás obsloužili. Mezitím tam přispěchali muž a žena a nic neříkali, nicméně Camille tvrdila, že jsou nervózní, to že pozná. Pak přišli na řadu a chtěli po lékárníkovi Postinor. Hm, tak to měla pravdu, tohle je docela dobrý důvod pro nervozitu. Faktem je, že když tu dívka otěhotní, nezřídka je namístě otázka: „Tak brzo?“ A reprodukční schopnosti Peruánců jsou asi dobré, protože během života pak periodicky slýchá: „Už zase?“
Na eskalátorech se Camille zahleděla na nápis Schindler, a sdělila mi, že její švagr v téhle firmě pracuje. Na to jsem jí triumfálně odpověděl, že můj táta u nich také pracoval. Hrdost jsem pocítil, když mi sdělila, že její strýc vlastní tatraplan a nedá naň dopustit. Pak jsme se na chvíli vrátili do vánočního času, jelikož jsme zkoušeli dvojhlasně pět Adeste fideles a Panis angelicus, ale moc nám to neznělo. Zato jsem zavzpomínal na jednu gymnaziální akademii, kde jsem – právě v květnu – dirigoval mohutný sbor zpívající vánoční koledy, navzdory nevoli publika. Čím jsem starší, tím víc jsem na tento počin hrdý.
Bohužel ne všechno tu je důvodem k úsměvu. Mluví se o únosech dětí stoupenci Světlé stezky a taky o uhynutí půldruhého tisíce delfínů, jakož i značného množství pelikánů na peruánském pobřeží, příčiny dosud nezjištěny. Přesto se rozloučím optimisticky: před chvílí jsem se dozvěděl o tom, že mi univerzita přiznala příspěvek na kofinancování mého studijního pobytu. A tak děkuji všem, kdož mi drželi palce!