Na začátku devadesátých let byla v Praze uvedena veleúspěšná muzikálová představení, ať už se jedná o Ježíše, Draculu či Bídníky; úroveň byla nastavena vysoko. V průběhu následujících patnácti let se vyrojila řada původních českých titulů, některé na úrovni (Johanka z Arku), mnohé ale pochybné kvality. Byla tady i pozdější představení světových muzikálů (Vlasy, Evita, Pomáda, Kočky), ale úspěchu svých předchůdců žádné z nich nedosáhlo. Zdá se, jako by se lidé přeorientovali na lacinější a snadněji pochopitelná "díla" českých autorů (Monte Cristo, Tři mušketýři, Golem, Angelika aj.) a jim se přizpůsobili producenti, takže zatímco světoví Bídníci měli na svých posledních reprízách poloprázdné hlediště, Kočky skončily velmi brzo a Excalibur měl problémy s návštěvností kvůli tomu, že Pavlíček skládá relativně alternativní druh hudby, Jack Rozparovač, Golem či Angelika byly vyprodány na několik měsíců dopředu. Ačkoli nejsem zdaleka bez výhrad k české divadelní a hudební kritice, není náhodou, že odborníky zavržené kusy vydělávají a chválená představení končí dříve pro nedostatek diváků. Symptomatické také je, že jakmile producenti odhalili nízké nároky diváka, sami slevili v provedení. Mnohé novější tituly tak nedosahují úrovně dříve produkovaných děl. Elixír života se tak nejen hudebně, ale i provedením nevyrovná Johance, Golem se umělecky ani "poctivostí provedení" nevyrovná Draculovi, Angelika se nevyrovná už tak kontroverzní Kleopatře, Galileo se nevyrovnal Hamletovi atp. Klesá úroveň pražského muzikálu?
(Řeč je o seriálově uváděných titulech, představení kamenných divadel se širokým repertoárem se v těchto aspektech těžko srovnává.)
Rozmach produkcí na počátku 90. let byl nevídaný. Poté, co ve Vinohradském divadle upoutali Bídníci, se představil Jesus Christ Superstar v produkci společnosti Musical. Inscenace v divadle Spirála na pražském Výstavišti (od povodní uzavřeném) zaznamenala úspěch, jaký nemá v českých poměrech obdoby, v tisku se psalo o třiadvacetiminutovém aplausu publika při premiéře.
Krátce na to později společnost Nota Bene Musical uvedla v Kongresovém centru v Praze původní český muzikál Dracula tvůrčího týmu Karel Svoboda – Zdeněk Borovec – Richard Hes, první svého druhu u nás. Inscenace režiséra Jozefa Bednárika se dočkala takového ohlasu, že kongresový sál musel být rozšířen o 200 míst a uvádění muzikálu bylo ukončeno v červnu 1998 jen kvůli plánované rekonstrukci.
Autoři, povzbuzeni nečekaným úspěchem uvedených titulů, se pustili do další práce, a především se rozšířily jejich řady. Ve druhé polovině 90. let přišla druhá vlna komerčních muzikálových produkcí. Miloslav Janíček realizoval v Pyramidě českou verzi Vlasů, Společnost Musical sáhla po dalším dílu autorské dvojice Webber – Rice, muzikálu Evita a producent Adam Novák uvedl Pomádu, klasické dítko rock'n'rollu. Bylo rozčarováním, když ani jeden z nich nedosáhl úspěchu předchozích.
Vlasy, známé především svým filmovým zpracováním Miloše Formana, byly obsazeny méně známými mladými tvářemi, což bylo inscenaci spíše ku prospěchu, ostatně za ojedinělý kaz inscenace byla označována právě jediná hvězda Ilona Csáková. Kritiky přijaly hippie-muzikál celkem příznivě, přesto návštěvnost byla poměrně nízká.
Evity, světově nejúspěšnějšího Webberova muzikálu, se ujal tým renomovaného režiséra Petra Novotného a dirigenta Milana Svobody. Profesionální inscenace, jedna z nejlepších mezi českými muzikály vůbec, chválená jak novinami, tak samotným libretistou Ricem, po dvou letech skončila pro nedostatečný zájem diváků.
Herecký tým Pomády měl snad nejnižší věkový průměr v historii českého muzikálu. Mladí herci, často přímo absolventi oboru muzikálové herectví, podali profesionální výkony z hlediska žánru. Právě díky Pomádě se dostala do podvědomí veřejnosti jména jako Roman Vojtek, Daniela Šinkorová a Zuzana Norisová. Producenti si však určitě slibovali komerční větší úspěch.
O to většímu zájmu se později těšila díla českých autorů – Hamlet Janka Ledeckého, Johanka z Arku dvojice Ondřej Soukup – Gábina Osvaldová, Kleopatra a později Tři mušketýři s hudbou Michala Davida a texty Lou Fanánka Hagena. Dnes hraná Miss Saigon od tvůrců Bídníků rozhodně nemá plno, zato na Angeliku či Golema se vstupenky prodávají dobře.
V českých poměrech vzniká zajímavý fenomén, kdy původní muzikály slaví velké úspěchy, zatímco nejslavnější světová díla často brzy končí. Není náhodou, že renomované tituly, jako jsou Vlasy, Evita, Pomáda či Cats (mimochodem slavně zfilmovaná), realizovaná profesionálními inscenačními týmy a v případě většiny z nich i kladně přijatá kritiky, zdaleka nedosáhla takového počtu repríz jako tituly českých autorů, přestože jde velmi často o kýčovitá představení s podbízivou hudbou a velmi nekvalitními texty, inscenovaná jako nespojité výstupy jednotlivých zpěváků, a připomínající tak spíše jakousi estrádu než muzikál v pravém slova smyslu (Tři mušketýři, Angelika, Golem). (Za všechny případy odstrašujících textů uvádím Fanánkovy verše z Kleopatry: "Krokodýl spí v písčinách – přemýšlím o všech římských příčinách." a z Golema: "Já chci žít – být jen Žid.")
Co mají české produkce Vlasů, Evity, Pomády či Koček společného? Vsadily na kvalitu, nikoli na "hvězdy" a pompéznost. A co táhne českého diváka? Faktorů je víc. Za prvé je to grandiózní výprava. Za druhé historické či historizující téma – ukázalo se, že v českých poměrech má zaručený úspěch, naopak například příběh Evy Perónové, první dámy argentinského státu na přelomu 40. a 50. let 20. století není pro českého diváka tolik lákavý. S tím souvisí dějovost – děj žádného z muzikálů jmenovaných v první skupině nemá zdaleka takový spád jako díla českých autorů. Je ovšem přinejmenším otázkou, zda právě toto jsou faktory určující kvalitu titulu. (To by pak nejkvalitnější musela být pohádka pro děti, neboť ta zpravidla mívá děj velmi nabitý.) Klíčové faktory jsou ovšem dva. Za prvé je to náročnost. Lidé se daleko raději přijdou podívat na český titul plný laciných hitovek, kde se dobře pobaví, než na divácky náročnější představení snažící se o uměleckou úroveň. A konečně za druhé je to obsazení. Nejen divadelní a hudební kritici, ale i samotní protagonisté si stěžují, že český divák chodí na hvězdy, místo na vystudované muzikálové herce. To je hlavní důvod, proč hlediště divadla Broadway bude vždy nabité k prasknutí a proč Webberovy muzikály Evita či Cats skončily dříve, než si jejich producenti představovali – zatímco v Broadwayi divák uvidí řadu tváří známých z televizní obrazovky, i když jejich výkony bývají zarážející, u Koček se nedočkal médii propraných celebrit, přestože výkony kočičího týmu byly profesionální. Totéž platí o Evitě, přestože například Dan Bárta, představitel role Che, získal později velký věhlas a sedm cen Akademie populární hudby. Naproti tomu Angelika nebo Jack Rozparovač jsou dnes plné "hvězd", z nichž však mnohé uměle vypěstovala média a často se jedná o účinkující všemožných estrád, takže třeba v Angelice dnes můžeme najít Petra Novotného či Zdeňka Izera, kteří svými rádoby vtipnými výstupy pouze vyplňují čas, kdy se přestavují kulisy. Další kategorií jsou často vynikající zpěváci, ale velmi slabí herci (Kamil Střihavka, Petr Kolář), či naopak (Jiří Langmajer, Zdeněk Podhůrský), a těch, kteří dovedou zkombinovat obojí ještě s tancem, tj. všechny atributy, které by muzikálový herec neměl postrádat, je velmi málo. Z nejvýraznějších jsou to bezpochyby Jiří Korn, Roman Vojtek, Josef Štágr či Daniela Šinkorová.
Pozoruhodné je, že na muzikálech se počali živit renomovaní umělci ze všemožných profesí. Z nejznámějších zpěváků pop-music v Česku jich zůstalo velmi málo nedotčeno muzikálem, nebo alespoň produkcemi, jež tak samy sebe nazývají. Velice zvláštní je úkaz, kdy většinu režisérů českých muzikálů tvoří ti nejznámější režiséři vůbec, a to ze všech režijních oborů. Lze tu tak narazit jak na režiséry filmové (Filip Renč – Rebelové, Golem; Zdeněk Troška – Hamlet), činoherní (Jozef Bednárik – Dracula, Rusalka muzikál, Monte Cristo, Johanka z Arku, Kleopatra, Elixír života, Angelika; Vladimír Morávek – Excalibur), tak konečně i muzikálové (Petr Novotný – Bídníci, Jesus Christ Superstar, Evita, Romeo a Julie, Miss Saigon, Jack Rozparovač). Zejména u zmíněných filmových je ovšem otázkou, nakolik je jejich muzikálové režírování kvalitní.
Některé původní české muzikály se tak stávají "odkladištěm" hvězd, jejichž lesk už dávno pohasl a které jinde nenacházejí uplatnění. Pro "hvězdy" je to spolehlivý výdělek a pro producenty jakbysmet. Z mnoha pražských komerčních produkcí se tak stávají vyloženě "továrny na zábavu", spolehlivá živnost lidí pohybujících se v branži. To je jev v zemích se zavedenými muzikálovými scénami, jako jsou USA, Velká Británie, Francie či Německo, naprosto nepředstavitelný. Živý orchestr, nenahraditelná složka kvalitního představení z 90. let, už dávno přestal lidi zajímat a pro producenty je jen finanční přítěží. A nejen to, některé produkce nejenže mají hudbu na playback, ale doprovod je dokonce nahrán bez jakýchkoli výrazových prostředků (dynamika, agogika) na keyboardech!
Problém je navíc v tom, že muzikál v českých poměrech, ztotožňovaný s Angelikou či Golemem, začal být u intelektuální veřejnosti považován za poněkud lehčí žánr spadající do oblasti zábavy, ale rozhodně ne umění. Vzdělanci mířící za kulturou proto vyhledají raději operu, asi jako nezajdou běžně do činoherního divadla na prvoplánovou frašku. Tento přístup ovšem způsobuje, že se producenti dál orientují spíše na střední vrstvy, a český muzikál tak dál degeneruje.
Východisko z tohoto bludného kruhu zatím není k nalezení. Nadějí nám snad mohou být produkce v kamenných divadlech, jmenovitě na příklad v Městském divadle Brno, jehož muzikály si již dnes získaly slušné renomé, a přitom se bez těch "hvězd" obešly. Přejme českému muzikálu jen to nejlepší.
Článek byl v editované podobě zveřejněn v časopise Rock&Pop (leden 2008)