Netřeba zdůrazňovat, že pro Peruánce a Latinoameričany obecně jsou Velikonoce především liturgickou záležitostí. Skutečnost, že tenle kontinent je dnes hlavní baštou katolické víry (byť Afrika už si s ním dnes nejspíš nikterak nezadá), lze vidět na každém kroku. I kdyby tu lidem střecha padala na hlavu, kostely a chrámy budou vždy bezvadně opravené a bohatě vyzdobené čerstvými květinami. A v době Svatého týdne je to znát dvojnásob. Na zelený čtvrtek se v centru na noc otevírá sedm klíčových bazilik, samozřejmě včetně katedrály na hlavním náměstí. Když jsem tam dorazil, přišlo mi, že se tam shromáždili všichni obyvatelé města – zkrátka davy, davy a davy. Z některých ulic dokonce vznikly pěší zóny. Lidé nosí stylizované kříže vyrobené snad z kukuřičného listí a chodí se klanět Kristově památce. Na Velký pátek jsem se byl podívat ve staré části čtvrti Surco, kde se za doprovodu slavnostní hudby koná vynášení velikonočních monstrancí a s tím spojené procesí. 
Po celém obvodu místního náměstí jsou vyhotoveny koberce z okvětních lístků s náboženskými motivy. I zde byla doslova hlava na hlavě a mniši měli co dělat, aby uchránili vchod do kostela, kde se připravovaly relikvie. Každý aspoň natahoval ruku pro chomáček (posvěcené?) ovčí vlny pro štěstí do dalšího roku. Co vím, tak i v Peru jsou k vidění „oslavy“, kdy dochází k naturalistickému ztvárnění Kristovy poslední cesty a dobrovolník se nechává bičovat na kříži, nicméně za tím bych musel jinam. I tady existuje fenomén kraslic a velikonočního pečiva, i když odlišného od toho našeho.
V úterý jsem navštívil koncert jednoho z nejžádanějších tenoristů současnosti a místního rodáka Juana Diega Flóreze. Byla to vskutku velká akce, neboť Flórez je miláčkem místního lidu. Vystoupení se proto konalo v open air prostoru a bylo nás tam dobrých pár tisíc. Díky tomu byla atmosféra poněkud neformální, a vzhledem k tomu, že se vše odehrávalo uprostřed města a jeho zvuků, jsem měl poprvé možnost poslechnout si předehru Nabucca za doprovodného zvuku jakéhosi kompresoru. Juan Diego vybral pro zdější publikum tak populární repertoár, jak to snad jen bylo možné, a tak nechyběly písně jako Granada či ‚O sole mio a árie La donna è mobile, ale především pak peruánské huaylo (tradiční andská muzika). Flórez je vystřihnul s velkou chutí a netřeba zdůrazňovat, že obecenstvo jásalo. Zazněly také melodie z 
muzikálu Chicago a došlo i na Morriconeho. Ne nadarmo se Flórezovi přezdívá „muž s laserovým hlasem“. Jeho technické i hlasové vybavení je opravdu nevídané, a tak vše zpívá s nesmírnou lehkostí. Paradoxně mu to trochu škodí, neboť jeho pěvecké kreace jsou sice bravurní, leč emocí příliš nepředá. Jako rossiniovský tenor neznám lepší, leč dramatické party v jeho vystoupeních nenajdeme a on dobře ví proč.
Půjdu se opláchnout, poobědvat a pomalu vyrazím do školy. Snad tam neusnu – dneska jsem nějak špatně spal, a tak tady u toho psaní trochu zívám. Přeji pěkné jarní dny do Česka, kde už zima dala snad definitivně sbohem.