Určitou proměnou ovšem prošla i hudba, a to zejména z hlediska temp. Dirigent Petr Šumník hraje Dalibora s nebývalou rychlostí, což má zřejmě, stejně jako libreto, zbavit operu dobového patosu a učinit z ní představení stravitelné i v dnešní době. Jenomže ono to nejde tak snadno – popírá to totiž do značné míry hudební charakter díla tak, jak je Smetana koncipoval, a jestliže místy přinesla svižnost pozitivní účinek (sborový výstup v úvodu druhého jednání), jinde spíše pohřbila hudebně-dramatickou výstavbu jednotlivých obrazů. To platí zejména pro milostný duet Dalibora a Milady v žaláři či pro její nářek nad zabitím bratra, ale i řadu dalších míst, včetně instrumentálních pasáží se sólovými houslemi a harfou. Navíc kombinace rychlého tempa s užitým textem způsobila, že Hana Kostelecká coby Milada místy ztěží stíhala vyslovovat. Byla znát snaha dirigenta o propracování výrazových nuancí, občas však byla slyšet nesehranost, zejména v dechovém oddělení.
Respektovaný režisér Michael Tarant již v Olomouci uvedl vřele přijatého Attilu a jeho angažmá na Daliborovi proto bylo vnímáno jako pozitivní přínos pro operu Moravského divadla. Zůstal však někde na půlce cesty – z postav se sice snažil učinit lidi z masa a kostí s vnitřním obsahem osobnosti, naordinoval jim řadu emočních gest a snažil se, aby i ti v pozadí vykazovali nějakou činnost. Avšak jako by tím jen zakrýval myšlenkovou prázdnotu inscenace, která se omezila na pouhé převyprávění Daliborova příběhu. Navíc téměř všechny árie interpreti odzpívali přikováni na forbíně, směrem do publika (nebo spíše na dirigenta?). Takhle se dnes opera už opravdu nedělá.
Celkem zajímavou scénu, složenou ze sklápějících se a vzájemně propojených schodišť, vytvořil Jan Dušek; škoda že neměla v inscenaci sofistikovanější funkci. Stejně jako prostředí doby, v níž se opera odehrává (15. století), byly mírně stylizované kostýmy Kláry Vágnerové.
Pěvecky si se svými rolemi poradili obecně lépe muži. Nejlépe hlasově vybaven byl Jakub Kettner coby král Vladislav, škoda, že se příliš nezabýval dynamikou. Krok s ním držel David Szendiuch v roli žalářníka, jenž zaujal nejen suverénně odzpívaným partem, ale též přesvědčivým herectvím. Jako Dalibor se představil hostující mexický tenorista Rafael Álvarez, který svým zjevem hrdinného rytíře sice připomínal jen vzdáleně, důležitější byl nicméně jeho obstojný pěvecký projev. Zpíval ovšem nadoraz a nejvyšší partie odhalily jeho hlasové limity. O hlasových rezervách se v žádném případě nedá mluvit u představitelek Milady (Hana Kostelecká) a Jitky (Elena Gazdíková). Kostelecká se prosazovala alespoň ve výškách, obě ženské role se ovšem pro svou mimořádnou obtížnost ukázaly být pro své interpretky příliš velkým soustem.
Na olomouckého Dalibora se vyplatí zajít už jenom kvůli inovacím (textovým, dějovým i hudebním), jež tato inscenace přináší. Zázraky ale opravdu nečekejte.
B. Smetana: Dalibor; Moravské divadlo Olomouc; premiéra 12.12. 2008