Máme tu dnes pošmourno a i já jsem ospalý. Do ničeho a nikam se mi nechce, ovšem do školy budu muset, to se holt nedá nic dělat. Tak aspoň doufám, že mi to rychle uběhne… Taky potřebuju nechat si něco vytisknout, uvařit si něco k jídlu, trochu tu poklidit a – jak už jsem napsal – prát. Naštěstí nemám na zítra žádné povinné čtení, u toho bych bezpochyby usnul.
Minulý týden jsem navštívil v sále místního Museo de la Nación vystoupení Národního symfonického orchestru a musím říct, že to pro mne bylo dosti zajímavé, jelikož kromě úvodního Johannesa Brahmse byl na programu koncert pro marimbu a orchestr, kdy ústřední nástroj obsluhoval sám skladatel, slovutný brazilský perkusionista Ney Rosauro, a v druhé půlce pak písňové opusy skladatelů španělské a latinskoamerické provenience, interpretované jedinečným argentinským vokálním kvartetem za doprovodu orchestru. Úspěch měli veliký, zejména když na konci přidali pár peruánských písní a vyzvali publikum, aby si s nimi zazpívalo. Jak už jsem snad dříve napsal, Peruánci milují svou kulturu, a tak se lze celkem běžně v rámci víceméně vážného koncertu dočkat národních peruánských melodií z hor či pobřeží. O 
přestávce jsem se seznámil z postarším manželským párem s velmi agilní ženskou polovinou, která se mě ptala co a jak, tak jsem jí vše vysvětlil a na oplátku se dozvěděl, že je původem z Bukureště a provdala se za Peruánce. Evidentně jsem ji potěšil, když jsem jí sdělil, že jsem navštívil rumunské Karpaty a jmenoval jí jména Retezat či Paring.
Mě zase potěšil její manžel, když mi sdělil, že střední Evropu zná, avšak vzápětí mě skoro urazil, když se dotázal, zdali je plzeňské pivo z Česka, anebo ze Slovenska. Není až tak běžné, že by zdejší lidé měli ponětí o tom, jak to vypadá ve našem koutu světa, ale jednou jsem narazil na taxikáře, jenž znal český křišťál (dejž mu pámbů věčnou slávu) a taky škodovku. Dokonce tvrdil, že se tyhle auta prodávají na třídě Javier Prado, ale já jsem je tu nikdy neviděl. Ovšem tenhle taxikář byl nadprůměrně světaznalý, poněvadž žil nějaký čas v Miami. Zrovinka jedno z míst, kde bych chtěl strávit kousek života.
Ve společnosti Juana Diega jsem o víkendu okusil další z místních kulinářských specialit – anticuchos. Jedná se o srdeční svalovinu, někdo to nemá rád, ale mně to opravdu chutnalo. V českých městech pokud vím pro změnu proběhl tradiční jídelní festival, a tak doufám, že se vás většina této blahodárné akce zúčastnila. Mějte se chutně.