V jednom ze svých příspěvků jsem již psal o fenoménu zvaném combi. Tato vozítka o velikosti mezi dodávkou a mikrobusem jsou poměrně obratná, poněvadž díky své velikosti jsou schopna kličkovat a vecpat se, kam to jen trochu jde. Ne nadarmo jim místní přezdívají combis asesinos, protože občas připomínají piráty silnic. I domorodci se stěží vmáčknou do sedaček, natož někdo trochu větší. Ulička je uzounká a lidé přes sebe přelézají všude, kde vozítko zastaví. Vzhledem k plynulosti dopravy v Limě a velké obratnosti řidičů se svezení tímto vehiklem podobá jízdě na horské dráze. Nemělo by vás překvapit, když ve dveřích potkáte řidiče s kanystrem a hadicí, který jde doplnit benzín, aby se mohlo jet dál. Anebo když uvidíte stát combi na kraji silnice a pod ním řidiče s kleštěmi a francouzákem. Ze dveří obvykle visí muž, který vyvolává směr a zároveň vybírá od cestujících peníze. Nedávno se mi stalo, že jsem musel platit bankovkou, a jelikož se tu běžně setkáte s padělky, každý rovnou kontroluje pravost. V mém případě si průvodčí nebyl jistý, tak ji podal řidiči, který pustil volant a jal si ji prohlížet proti světlu.
Větší, mírně pohodlnější a taky pomalejší variantou jsou autobusy. O zábavu tam nebývá nouze, protože běžně nastoupí prodejce sladkostí, cetek, tužek nebo čehokoli jiného a neopomene odprezentovat krátkou přednášku o výhodnosti své nabídky. Ještě lepší je, když nastoupí muzikanti. Často to bývají děti a leckdy velmi malé. Někdy to bývá opravdu pěkná ukázka andské muziky, jindy to není k poslouchání. A taky se tu objevují lidé, kteří po autobusech lamentují, že mají nemocné děti, a prosí o drobné. Že by se za jízdy zavíraly dveře, není až taková samozřejmost, a při pohledu na přístrojovou desku je občas vidět, že téměř všechny budíky chybí. Naštěstí jsem ještě nezažil autobus, jemuž by chyběly brzdy, ty jsou tu totiž velmi důležité.
Problémem kombíků i autobusů je, že samozřejmě neexistují žádné jízdní řády a leckde ani řádné zastávky, takže když se chce člověk někam dostat, musí se orientovat podle vyvolávání ulic a ty ulice musí dobře znát. To není v takovémhle ohromném městě vůbec jednoduché, a tak se často musím řídit intuicí a svým orientačním smyslem. Někdy se stane, že vozidlo jede do čtvrti, kam potřebuju, ale staví v jiné části, než se mi to hodí, a tak pak šlapu kus cesty a doufám, že směr, jejž jsem si vybral, je správný. Žádný centrální dopraví podnik tu není, všechno jsou to 
soukromé společnosti vlastnící třeba jen dvě vozidla, a takových tu funguje na 200. Každá z nich má přitom svou trasu, takže hledat tu nějaké pravidelné linky je problém. Naopak výhodou je, že množství a pohyb lidí jsou tu tak velké, že v podstatě není třeba dlouho čekat na combi či autobus, protože příjíždí jeden za druhým. Ve špičce bývají v určitých místech ovšem neskutečně „natřískané“, takže člověk se skoro ani nemusí držet, neboť jej obepíná masa ostatních cestujících.
Značně rozšířenou variantou místní dopravy jsou taxíky, které jsou na evropské poměry velmi levné, leč mohou představovat určité bezpečnostní riziko. Jen některé z nich jsou certifikovné a pro osamocenou dívku není jisté, zdali dojede vždy tam, kam chce. Nicméně i Lima se vyvíjí, a tak byly před dvěma lety na některých místech postaveny dráhy pro speciální autobusy (Metropolitano), které nejsou blokovány běžným provozem. A letos byla dokonce otevřena nadzemní dráha (Metro), na které se z popudu bývalého prezidenta Alana Garcíi pracovalo dobrých dvacet let. Bohužel však obsluhuje jen relativně malou část města, byť na naše poměry je docela dlouhá.
Na závěr pár videí (poslední je moje, ostatní externí):