Občas se tu cítím jak na horské dráze – jednou člověk stoupá vzhůru k výšinám, podruhé se řítí někam do propasti. Teď zrovna je to víc než fajn, tak uvidíme, kdy se houpačka zhoupne zase dolů. Jako v té Ježkově písni – jednou jsi dole, jednou nahoře. Jednou jsem četl poutavý rozhovor s neteří Franze Kafky, která vysvětlovala, že její maminka neměla tuhle píseň ráda, neboť ji považovala za nemravnou. Ona si totiž tu frázi „jednou jsi dole, jednou nahoře“ vysvětlovala po svém. Druhá reminiscence patří jednomu chlapci, jehož jsem na této skladbě učil synkopy. Ale to raději ani nevzpomínat.
Pracuju tady na své diplomové práci, ale nejde mi to tak rychle, jak bych si představoval. Občas se do toho musím nutit takřka násilím. Dneska se mi to naštěstí povedlo, a tak mám dobrý pocit. Příští týden bych měl vyrazit na studijní cestu do Cuzka, neboť v knihovně tamějšího Centra Bartolomé de las Casas doufám nalézt literaturu, kterou tady v Limě neseženu. Rozpočet mám přiškrcený, jak to jen jde, a tak doufám, že mi na to budou stačit tři dny. Tak trochu jsem si na sebe upletl bič, jelikož dokumenty vztahující se k cestovnímu ruchu, jež pro zdárné vypracování svého projektu potřebuju, se tu neshánějí právě snadno. Tak mi držte palce.
Naše paní bytná – nebo jak tu funkci nazvat – chová několik obrovských koček, které noc co noc vydávají naprosto neuvěřitelné zvuky, ale na to už jsem si zvyknul. Nikdy si ovšem nehodlám zvyknout na mravence, se kterými je tu v poslední době trvalá patálie a před nimiž je třeba důsledně schovávat všechno, co lze. Nechápu, co tu dělají – já jim do mraveniště taky nelezu. To, že mi v kuchyni dělají společnost, když si něco připravuju, už přehlížím, ale v pokoji je mít nechci. Aspoň že neštípou.
Poslední týdny je můj denní rytmus povýtce bláznivý, například dnes v noci jsem nemohl dlouho spát, usnul jsem až nad ránem a probudil se po obědě. Občas se stane, že spím čtyři hodiny, avšak jindy pro změnu patnáct. Není proto divu, že se občas cítím jak přejetý parním válcem. Někdy usnu v šest večer, probudím se v jedenáct a přemýšlím, co dělat. Nedávno jsem se ptal taxikáře v Barranku, za kolik by nás vzal do naší čtvrti. „Za třináct solů.“ – „Ne víc než deset.“ – „Heh, teď v pět ráno?“ – „Je teprv půl čtvrté.“
Krásné červnové dny!