Mluvím-li o fenoménu vodáctví a vodácké kultuře, není to náhodou, poněvadž právě její proměny mají být předmětem tohoto zamyšlení. Turistické splouvání řek je víceméně českou záležitostí (například Slováci, i když mají lepší "hydrologické" vybavení, tento způsob dovolené nepraktikují) a jde ruku v ruce za prvé s prvorepublikovou tradicí českého trampingu, za druhé s rozvojem této tradice, jakožto i dalšího českého fenoménu – chataření – v době reálného socialismu, kdy se lidé utíkali do přírody jako do nepolitického světa, odpoutaného od znechucující městské všednodenní zpolitizované reality. Vytvořily se specifické komunity, které v pobytu v přírodě a kamarádských vztazích hledaly návrat k jakýmsi "opravdovým" hodnotám. Stejně jako trampové byli a jsou charakterizovatelní spaním pod širákem, pořádáním potlachů, existencí trampských osad či pravidelnými návštěvami folkových festivalů, mají svou charakteristiku i vodáci.
Vodákem není čověk, který byl někdy na vodě, to jako podmínka vodáctví ani zdaleka nestačí. Vodákem se člověk teprve stává po dlouhých dnech a týdnech strávených na řekách – když se naučí komunikovat s vodním živlem, když zvládá čtení vody, když ví, co si počít v obtížných situacích, a to vše ještě jen tehdy, když dokáže souznít s přírodou, ve které se pohybuje. Vodákem není, kdo se projel po rybníce nebo si jednou sjel Lužnici, nýbrž ten, kdo poznal rozdíly v povaze různých řek, kdo si neplete náklony, kdo zná vodácké názvosloví a kdo se storkát otočil, když trénoval nájezdy do proudu, traverz přes řeku či průjezdy šlajsnou. Jako dnes si pamatuju, když nám Hugo vždy po skončení čtrnáctidenního vodáckého výcviku říkal: "Neumíte nic! Pamatujte si, že než se naučíte jezdit, bude to trvat řadu let!" A měl pravdu. Když jsem proto od něho za pár let dostal obálku s nadpisem "Vodák", bral jsem to jako velkou poctu a byl jsem na to patřičně hrdý.
Lidé, kteří před těmi dvaceti, třiceti, ale zčásti ještě i deseti lety jezdili na vodu, byli vodáci. Na lodích to uměli, poněvadž se vyráběly jen laminátky (mimo nafukovacích plavidel), které se při nešetrné jízdě snadno prorazí, obzvláště stavěli-li si je vodáci sami na kopytech tak, aby odpovídaly jejich požadavkům na tloušťku laminátu, hmotnosti apod. Vodák taky obvykle věděl, jak si loď zalepit, a vozil s sebou plechovku s epoxidem (popřípadě něčím jiným, třeba trojsložkovým polyesterem KS104:-). V tábořištích u každého ohně drnčely kytary a party vodáků kolektivně pěly songy, provoněné za ta dlouhá léta kouřem. Občas to byly odrhovačky, ale každý je znal a každý si je rád zazpíval, neboť tvořily něco, co vodáky pojilo a na základě čeho se identifikovali, a zároveň neodmyslitelně náležely k atmosféře, která má u táboráku panovat. Opravdový vodák také ctil přírodu, choval se k ní ohleduplně a existoval s ní v symbióze. Lodě se posílaly vlakem a ve vagónech zněly zase kytary. Pro pochopení vodácké duše je vlastně vůbec nejlepší přečíst si Šmídovu "bibli" Proč bychom se netopili aneb Vodácký průvodce pro Ofélii.
Kolik se toho za poslední léta změnilo… Doba po roce 1989 vodáctví, trampingu ani chataření příliš nepřeje, neboť jednak není od koho se izolovat (i když současná politická situace už k tomu zase dává podnět), jednak se vyrojila spousta nových možností, jak trávit dovolenou. Počet lidí, co jedou na vodu, se zvýšil, ale počet vodáků klesá a to, co jest nazvati vodáckou kulturou, se pomalu vytrácí. Čím to? Jedním důvodem je, že "vodácká generace" odrostla a mladí lidé již netvoří tak specifické komunity jako ti před nimi. Druhým potom hlavně to, že se na počátku 90. let počaly vyrábět plastové kánoe, které jsou takřka nerozbitné, takže se s nimi na vodu může vydat kdekdo. Vodáci "plasťáky" nemají rádi, za prvé proto, že mají horší jízdní vlastnosti a jsou těžké (srovnatelně sice s vydrami s továrny, nikoli však s hány postavenými svépomocí), za druhé proto, že plast a příroda jednoduše nejdou dohromady a pro vodáka je léto na vodě cenné především jako léto v lůně přírody. Prudký rozmach půjčování plastových lodí pak způsobuje, že některé řeky jsou v prázdninovém čase ucpané lidmi, kteří jednak neví, co si s lodí počít, ale především se neumějí chovat. Když se dnes člověk vydá na nejoblíbenější Vltavu, nemůže se zout, poněvadž se na souši i ve vodě povalují rozbité lahve od piva, po kempech se do dvou v noci motají hulákající ožralové, kteří lezou lidem do stanů, úzké koryto řeky je leckde ucpáno kolonou lodí, jež se buď zasekly, nebo v nevhodném místě soulodí a ostatní do nich narážejí, v tábořištích se ve velkém krade, před šlajsnami se štosují fronty, v řadě kempů se spí mezi auty, jejichž majitelé bez ostychu spouští ráno motor a budí tak ostatní hlukem i smradem, v okolních lesích se povalují odpadky a v tábořišti na Rožmberku jsem loni s hrůzou objevil hrací automaty. Ono společné zpívání u ohňů, ještě typické pro dobu před deseti lety (a jsem vděčný, že jsem její samý sklonek ještě zažil) se pomalu vytrácí, poněvadž po revoluci sem přišla spousta nové muziky a klasické písně k táboráku už leckdo odmítá hrát s tím, že jsou to odrhovačky. Hraje sice jiné písně, jenže je zná obvykle jen on sám a dříve normální situace, kdy se k táboráku sesedly dvě party a společně zpívaly známé songy, nastává stále řidčeji. Přestává existovat společenství všech vodáků z republiky. Stěžoval si mi v Domě hudby na Jungmannově náměstí muž, jenž mi prodával a předváděl kytaru: "Jeli jsme teď s přítelkyní po letech na vodu, a zatímco dřív jely v kempech kytary a zpívalo se, dneska jsou tam karavany, to už není pro mě…" To je pravda, a nejen auta a karavany. Vloni jsem ve Vyšším Brodě pozoroval skupinku Němců, kteří si k ohni přinesli židličky a na rozdělání táboráku si přinesli kanystr s benzínem (ačkoli bylo slunečno). A jak stoupá počet takových turistů (někdy se nazývají "sváteční vodáci"), roste i počet kempů a mizí stále víc přírody…
Co bylo dříve samozřejmostí, dnes není. Jeden můj známý jel po řece a volal na partu stojící na břehu: "Ahóóój!" Jeden člen party se otočil k druhému a s údivem mu povídá: "Ty vole, vodkud mě zná?!" Často se stane, že háček, který se mnou do lodi usedne, se tváří zkušeně s tím, že už jel jinou řeku, ale volám-li pak při slalomu mezi balvany: "Zameť! Přitáhni! Vodkopni!", netuší, co se po něm chce. Přitom by si to podle svých slov rád zkusil vzadu.
Problémem je v posledních letech i znatelný úbytek vody, "vyvažovaný" častými povodněmi. V létě znamená nízký stav problém z hlediska ochránců přírody, neboť zejména těžší lodě ničí dno řeky, trhají vodní řasy a například v případě rezervace Mrtvý luh na Šumavě narušují biotop řady vzácných živočichů. Kvůli návalu svátečních vodáků uvažovali ochranáři na Teplé Vltavě, že dají přes řeku závoru a budou pouštět denní kvóty lodí, pak se mluvilo o úplném zákazu splouvání v letních měsících, nakonec se myslím zpřísňuje limit stavu vody.
Není potom divu, že skalní vodáci se vytrácejí na méně známé, avšak o to panenštější řeky, jakými jsou Ploučnice, Orlice, ale třeba i Otava. V tichém souznění s mírně zvlněnou hladinou řeky poslouchají ťapání lodi, v trávě si odpočinou a dál si namísto křiku lidí vychutnávají šumění peřejí. Zrovna Otavu jsem loni jel, a ačkoli co do atraktivity přírodních krás i kulturních pamětihodností se s Vltavou nemůže měřit, bylo mi tam dobře. A stejně tak před nedávnem na Střele, která je sice náročnějším oříškem a lze ji jezdit jen v určitých ročních obdobích, zato ale vodákovi nabídne sebe i své okolí v ničím nerušené kráse.