 |
Když ale vlakem skutečně jedu, což bývá zpravidla hlavně v létě, padá na mne trochu smutek. Ještě před 20 lety to byl hojně využívaný druh dopravy jak na pravidelné dojíždění, tak na zájezdy a výlety. Železnice i v menších stanicích žila, nákladová nádraží byla zaplněná nákladními vlaky, vlakem si vodáci posílali lodě, ve Zdicích chodili kolem okének prodavači zmrzliny. Za těch 20 let už bohužel nebyly dráhy schopny odolat masivnímu nárůstu automobilové dopravy, jejíž intenzita se zněkolikanásobila, silnice dnes vypadají zcela jinak než před oněmi 20 lety. Se změnou režimu postupně nastal vzestup životní úrovně, otevřely se trhy a na auto dnes dosáhne každý. Vzhledem k tomu, že je člověk zaparkuje až u domu, si tento způsob dopravy většina lidí zvolí jako pohodlnější, což by bylo pochopitelné, nebýt tragické zátěže dnešní intenzity automobilobého provozu na životní prostředí. V takové situaci lidi přestávám chápat, neboť dilema vlak – auto dnes není ani tak záležitostí pohodlí jako spíš lidského svědomí. Je mi smutno, když vidím, že příliš mnoho Čechů si do svědomí sahat nechce…
Schválně píšu „Čechů“, poněvadž ono to není všude na světě stejné. Zatímco zde převládá klausovské myšlení na základě představ, že budeme tím více „západní“, čím více budeme mít aut (protože k Západu budeme patřit, až na to budeme mít), na tomto odkazovaném Západě, například v Německu či ve Francii, je lidské myšlení již zcela jinde. Zde stát vkládá do železniční dopravy nemalé peníze, po tratích se tu prohánějí moderní soupravy, nádraží jsou vybavena moderními terminály a i lidé zde jezdí vlakem, i když by si mohli pořídit třeba několik aut. Jel jsem před pár lety z Bayerischer Eisenstein do Pasova a vlak byl plný Němců – nejen turistů, ale i běžných cestujících. Působilo to na mne dokonce tak, že Němci jsou hrdí na to, že mají svými drahami zajištěnou kvalitní dopravu a železnicí cestují s jakousi samozřejmostí s pocitem spoluzodpovědnosti za své okolí. Vyspělost západní Evropy spočívá právě v tomto myšlení, nikoli v klausových teoreitckých (avšak v praxi ne zcela fungujících) představách o všemohoucnosti ekonomiky a vyspělosti na základě množství televizí, mikrovlnek a aut. To jsou představy, jimiž se naopak podobáme jiným postsocialistickým zemím, takto se myslí na Ukrajině, v Bulharsku… Zatímco tak Francouzi, Italové, Rakušané, Švýcaři či Němci modernizovali své dráhy, tak bývalý ministr dopravy za ODS Martin Říman (dnes ministr průmyslu a obchodu) označoval železnici za přežitek 19. století a rušil tratě. Letos zmizely další dvě… Stejně tak došlo k bezprecedentnímu přesunu nákladní dopravy z železnice na kamiony, což má dnes dosti tragické důsledky na českých silnicích (Česko se stalo vyloženě tranzitní zemí, protože Rakousko se kamionům brání ze všech sil). Dnes se snaží zelení jízdy kamionů omezit alespoň o víkendech, ale tentýž Říman (a společně s ním pánové Řebíček a Topolánek) jim v tom brání, seč mohou. Předvolební slib zelených, že nákladní dopravu přesunou na železnici, se ovšem vytratil jako pára nad hrncem. Další krok současné vlády z loňského roku drahám také nejspíš zrovna neprospěje. Jde o rozdělení ČD na společnost pro osobní dopravu a na ČD Cargo pro nákladní dopravu. To může mít nedozírné následky, neboť osobní doprava na železnici si na sebe v žádném případě nevydělá, a je proto zapotřebí ji dotovat z dopravy nákladní.
Rychlíková doprava, zejména na hlavních tratích, své klienty stále má, i když se někdy jedná o nárazové cesty z kraje víkendu či o prázdninách. Smutný je však pohled do některých osobních vagónů. Dřív jsme jezdili zrychleným vlakem z Prahy do Chrástu u Plzně. Vlak byl obsazený, vládla zde osobitá atmosféra, často na vedlejší čtyřsedačce zpívala parta s kytarou, někdy k nám dokolovala i láhev. Dnes už mezi Berounem a Plzní jezdívají jen tři vozy a jsou ze tří čtvrtin prázdné. Totéž platí pro řadu jiných osobních tratí, dokonce i třeba na Šumavě, kde v létě jezdilo tradičně alespoň hodně turistů. Lidi zlenivěli, zpohodlněli a už jsem taky slyšel větu: „Přece nepojedu vlakem, vždyť nádraží je odsud dva kilometry.“ Smutné, že? Nádraží, které jsou vzdálena od obce, je nespočet a dnes už jsou využívána spíše starší generací, která byla zvyklá třeba pár kilometrů do školy denně jít.
Když si tu takhle stýskám, tak bych málem zapomněl, že jsem chtěl psát hlavně o tom pozitivním. České dráhy, ačkoli jsou známy jako gigantická instituce, která po normalizačním období dlouholeté stagnace není schopna se jakkoli zreformovat, vykazují, zejména od přelomu tisíciletí, snahu vymanit se ze svého světa a dohonit dobu, ve které se ocitly. Musím říct, že zejména současné vedení společnosti na mne působí dobře. Už se zase na kolejích objevují nové soupravy, řada starších souprav prochází modernizací, zavádějí se bezpečnostní systémy, jsou (mj. z fondů EU) rekonstruována nádraží, dochází k napojování drah na integrované systémy velkých měst a jako o závod se staví železniční koridory, které by v krátké době měly pokrýt snad všechny nejhlavnější tratě. ČD se také snaží připravovat řadu akcí spojených s dráhou, nabízejí řadu slev, vydávají časopis pro cestující apod. Problém je, že základní jízdné je velmi drahé, což může potencionální klientelu odrazovat, ale vinu bych spíše než v Českých drahách viděl ve státu, který by je měl více dotovat.
  |
  |
 |
Mám radost, když vidím opravené nádraží (a je jich stále víc), když přijede zbrusu nová souprava a když vidím, že se dráhy snaží eliminovat zpoždění. Jsem zcela ochoten je přijmout v úsecích, kde probíhá rekonstrukce trati, a musím říct, že letos o prázdninách mi v západních Čechách vlaky jezdily takřka na minutu včas. Stále přibývá počet moderních jednotek CityElefant, které nahrazují vysloužilé „pantografy“, na místo starých lokálek se nakupují soupravy Regionova, už několik let jezdí historicky první rychlovlaky u nás pod značkou Pendolino. V příštím roce mají dráhy v plánu nakoupit zbrusu nové lokomotivy z plzeňské škodovky, jež se již stačily zařadit mezi evropskou špičku.
Přiznám se, že při jízdě moderním vlakem po svařovaných kolejích cítím nostalgii po dobách, kdy jel člověk rozhrkaným vlakem s trampy, kytarou, rumem a pravidelným „tu-dum tu-dum“, ale je mi jasné, že bez radikální modernizace, restrukturalizace a dohonění nového tisíciletí nemá dráha u lidí šanci na úspěch, jejž jí ze srdce přeju. Až s jistou dávkou dojetí proto sleduji, jak přijíždí moderní vlak, který ČD koupily za nemalé peníze, aby se snažily u lidí obstát, a který je stejně poloprázdný, protože pohodlí auta, které člověka zaveze až k okénku McDrive, se vzdává těžko.
V článku byly použity fotografie ze zdrojů:
http://mm.denik.cz/58/a7/vlak_pantograf__denik_clanek_solo.jpg
http://pkms.webzdarma.cz/crd-07-01.jpg
http://www.dopravni.net/storage/200701260518_Regionova.jpg
http://cs.wikipedia.org/wiki/Soubor:CSD_Baureihe_M_152.0.jpg
http://www.dopravni.net/storage/200704020859_Pendolino.jpg
http://i.idnes.cz/08/073/gal/PIN249eed_145235_5130574.jpg
