Od doby, co jsem sem přiletěl, uplynul víc než měsíc a za tu dobu jsem stačil seznat, že na mě peránská metropole působí přívětivěji, nežli tomu bylo vloni v září, když jsme sem cestovali turisticky s kamarády. Důvody jsou myslím tři. Jednak je tu léto, všechno tu žije a kvete a šedý povlak nad městem se nezdá tak intenzivní. Druhak tu nejsem jako znavený turista, vláčící se s těžkým batohem, na něhož místní hledí jen jako na cizince. Jakmile člověk zapluje do místní společnosti, hned se tu cítí jinak. A konečně za třetí tu celkem podstatnou roli hraje rozdíl, v jakých místech se člověk pohybuje. A není to jen o vzhledu ulic. Má plnou pravdu naše vyučující španělštiny, když o některých málo přívětivých čtvrtích říká, že tam žijí jiní lidé.
Podle nejnovějších odhadů má tohle město už devět milionů obyvatel, jenže to stejně nikdo nespočítá. Ve slumech, kde neexistují ani ulice, natož rozvody energií, ba ani vody, bude někdo stěží distribuovat dotazníky. Právě kvůli nim se Lima nekontrolovaně, bez jakékoli koncepce rozpíná do všech směrů. Nejsou ani vyznačeny v mapách, a tak když si otevřete plán města, poznáte je podle toho, že je namísto nich bílé místo. Jako by někdo zkrátka část mapy vygumoval. Problémem chudinských čtvrtí je mimo jiné i to, že se nacházejí v poušti, která Limu obklopuje a kde jsou přirozené podmínky k životu prachmizerné. Na jedné z fotografií je vidět jedna z oněch pueblos jóvenes, a to ta, jež je vidět z centra. Patrně nejhorší se však nacházejí jižně od Limy. Co si pamatuju z naší loňské cesty autobusem na jih, trvalo dobrou hodinu, než jsme kolem nich projeli. Odtamtud fotografie nejspíš nepořídím, neboť je to daleko a cestovat tím směrem se zatím nechystám.
Velké oblasti Limy nejsou chudinské, jen velmi chudé. Patří sem poloautonomní přístav Callao, ale také části městského centra. Domy leckdy představují pěknou ukázkou koloniální architektury, jenže lesk vystřídala nesmírná sešlost. Není divu, když v jednom bytě bydlí třeba čtyři rodiny. Pár ulic v bezprostředním okolí hlavního náměstí je ještě celkem upravených, ale o kus dál si člověk hlídá všechny kapsy a nezřídka také zacpává nos. Peruánský spisovatel Mario Vargas Llosa, nositel Nobelovy ceny za literaturu, kdysi prorazil s románem Město a psi, který se odehrává v Limě. Psy byli v jeho případě myšleni čerství kadeti vojenského gymnázia, avšak stejně dobře by mohl název knihy fungovat doslovně. Psů je zrovna v centru totiž požehnaně a nedávno jsem viděl scénku, kterak dva z nich nemohli pokračovat ve své cestě po chodníku, poněvadž jiní dva jim v tom bránili. Jindy jsem zas pozoroval, kterak nějaký kuchař vyhání jednoho ze své hospody. Popravdě však nejsou zdejší psi zdaleka tak otravní jako čeští „záploťáci“.
Opravdu hezkých čtvrtí je tu hned několik, ale řekl bych, že procento obyvatelstva, jež v nich žije, nebude příliš vysoké. Většinou se jedná o přímořské distrikty jako San Isidro (centrum bankovnictví, rovněž zde sídlí řada velvyslanectví), Miraflores (tradiční čtvrť se starou i moderní zástavbou, vysokou životní úrovní, bary a službami všeho druhu) či Barranco (pitoreskní stará čtvrť s bohatým uměleckým životem), kde jsme byli s Juanem naposledy. Z dalších takových se mě týká samozřejmě San Borja, kde bydlím, a také Surco, kde se nachází areál naší univerzity. A jak jsem psal na začátku: je tu příjemně nejen z vizuálního hlediska, ale také mezi místními lidmi. A toho si člověk zvyklý na Česko, obzvláště pak na Prahu, cení hodně.
Fotografie tentokrát v zájmu lepšího rozlišení přikládám pod článek.
