Když v loňském roce nečekaně ohlásil odchod z postu šéfdiriganta Zdeněk Mácal, komentoval své rozhodnutí všelijak, avšak o něco později v Harmonii prozradil, že se mu s hráči pracovalo špatně. Následovaly rozhořčené a emotivní reakce hudebníků na Mácalovu adresu, jenže se, zdá se, zapomněli zamyslet sami nad sebou.
Když byl po revoluci zvolen šéfdirigentem ČF Jiří Bělohlávek, nebylo to nadlouho. Po dvou letech si totiž hráči usmysleli, že už o něj dál nestojí. (Dnes, když je Bělohlávek opakovaně zván newyorskou Metropolitní operou, zastává prestižní post šéfdirigenta BBC Orchestra a náleží tak mezi světovou dirigentskou špičku, by to filharmoniky mohlo mrzet.) Zvolili si tehdy místo něho rakouského dirigenta Gerda Albrechta, ale ouha! – po čtyřech letech se s ním hráči dostali do sporu kvůli koncertu ve Vatikánu a Albrecht dal filharmonii sbohem.
Konflikt to nebyl poslední. Když byl v roce 2003 jmenován na šéfdirigentský post Zdeněk Mácal, vypadalo to, že svým entuziasmem přivede filharmonii mezi významné evropské orchestry. Namísto toho po čtyřech letech svou funkci složil, znechucen poměry uvnitř orchestru. Po řadě let strávených v americké emigraci u tamějších orchestrů přivykl zcela jinému stylu a úrovni jednání, než jaké se mu dostalo v ČF. Ve svých slovech v rozhovoru pro dubnovou Harmonii hovořil o intrikách, ignoranci uměleckých autorit, nedostatečné připravenosti hráčů na zkouškách a věčným protestům, zdůraznil však, že to se týká pouze skupiny členů orchestru, na něž doplácejí ti ostatní. Okamžitě se objevila reakce o "prachsprosté urážce členů orchestru". Že by se ozvala jedna z potrefených hus? Obvykle protestuje člověk, který se příslušnou kritikou cítí osobně dotčen, no ne?
Když byl před pár měsíci hostem Událostí v kultuře na ČT další špičkový český dirigent Libor Pešek, na otázku, zda by bral post šéfdirigenta České filharmonie, odpověděl, že do takového dobrodružství by nikdy nešel. Fenomenální trumpetista Marek Zvolánek, jenž vystřídal několik orchestrů včetně ČF v Harmonii zase řekl, že ve filharmonii už nehraje, protože by se tam necítil dobře, a upozornil také, že slova o ČF jako jedničce mezi našimi orchestry dávno neplatí. Bodejť by také platila, vždyť orchestr, jenž je znám svou nabubřelostí, leností a zdůrazňováním své jedinečnosti logicky není schopen řádné sebereflexe. O to silnější je smršť protestů, která se strhne v případě kritiky tohoto tělesa, jak tomu bylo např. u vedoucího kulturní rubriky ČT Otakara Svobody na jeho blogu.
Designovaným šéfdirigentem od sezóny 2009/2010 je Izraelec Elijahu Inbal. Jsem zvědav, jak se srovná s orchestrem 74-letý dirigent, jehož předchozím angažmá byl Konzerthausorchester Berlin. Dovedu si totiž představit, na jakou disciplínu je zvyklý z práce se svědomitými Němci.
Samozřejmě není možné přehlížet špatnou situaci hráčů, kteří rozhodně nemají kvůli dlouhodobé kulturní politice českých vlád na růžích ustláno. Tristní je jak pracovní vytíženost (mimořádná intenzita cestování a četné přesuny), tak kvalita zázemí, především však platy. Nástupní cifru představuje otřesných 16 000 Kč (v Symfonickém orchestru hl. m. Prahy FOK je to dokonce 14 000 Kč), což považují za hanbu i samotní ředitelé těchto institucí, jenže s tím bohužel sami nic neudělají, neboť peníze jsou v rukou zřizovatele (v případě ČF Ministerstvo kultury). (Takhle se chová "všemocná" neviditelná ruka trhu – co nevydělává, to má bohužel smůlu, a tak mají tito reprezentanti české kultury a vůbec České republiky v zahraničí plat, jenž nemá nic společného s jejich schopnostmi.) Není potom divu, když si muzikanti úzkostlivě střeží své příplatky, jichž se jim dostává mj. za v úvodu zmíněné rozhlasové nahrávky. Jenomže před dvěma lety byla schválena novela zákona o autorských právech, jejíž jedna pasáž (a ta je oním sporným bodem) má sice dvojí výklad, nicméně ředitel ČF Václav Riedlbauch musí respektovat výklad svého zřizovatele, tj. Ministerstva kultury, jehož zastupuje. Autorská práva mají nadále náležet instituci, nikoli hráčům samotným, jako tomu bylo doposud, za což ovšem slíbil Riedlbauch hudebníkům rovnocennou náhradu tak, aby o své peníze nepřišli. Členové orchestru se s tím ovšem ani tak nehodlali smířit a po svém řediteli požadovali, aby přistoupil na jejich výklad sporného ustanovení. Riedlbeuch se tak podle svých slov ocitl mezi dvěma mlýnskými kameny, což je, jak známo, situace, ze které se špatně hledá východisko. Nakonec hráči podepsali petici za Riedlbauchovo odstoupení, na které se náhle až na pár výjimek sjednotil dosud rozhašteřený orchestr. Vida, když jde o peníze, jak to najednou klape.
Jenže cesta, kterou hráči zvolili, je pro ně typická. Riedlbauch, který je sám profesorem skladby na HAMU, bývalý šéf opery ND a aktivní muzikant, určitě není člověkem, který by neměl pro své kolegy pochopení. Dělá, co se dá, odborníci považují jeho osmileté působení v čele České filharmonie za přínos, Mácal jej označil za nejlepšího ředitele, jakého si hráči mohou přát, a petice za jeho odstoupení, následovaná příchodem někoho povolnějšího, je to nejjednodušší, co mohou členové orchestru udělat. A Riedlbauch sice zůstává, ale předevčírem se rozhodl, že nedávno vypsaného výběrového řízení na nového šéfa ČF už se účastnit nebude.
Autorská práva a z nich plynoucí příplatky přitom nejsou vlastně ničím logickým, neboť muzikanti nejsou placeni od vystoupení, ale dostávají pravidelný plat, bez ohledu na to, co v "pracovní době" činí. Jejich počínání mi tak připomíná překladatele, který chce v úterý dostat víc peněz než v pondělí, neboť přeložil o stránku víc. Nedostane je, poněvadž v práci strávil v pondělí i v úterý stejných osm hodin. Považují-li si hráči své umění za více peněz, musím se také ptát, proč tedy nejdou za lepším do prestižních orchestrů v zahraničí. Asi by tam neuspěli, že? Tak na základě čeho tedy platy odpovídající cizině požadují?
Problém České filharmonie je poměrně specifický: orchestr by rád takové vedení (jak umělecké, tak provozní), na které nebude alergický a které mu půjde na ruku. To je ovšem cesta k vlastní záhubě.