Režisérka Magdalena Švecová avizovala, že mottem její koncepce je zaniklý život české vesnice, to se ovšem v inscenaci příliš neprojevilo. První dějství vypadalo celkem nadějně, režie se ukázala hravá, pohyblivá, jaksepatří komická, až to v kombinaci s barevnými kostýmy působilo jako příběh z animovaného večerníčku. Z jednotlivých postav Švecová vytvořila typické venkovské figurky, jimž svou komičností vévodil Kecal, úřadující na svém trakaři, upraveném na pojízdný psací stůl. Na představení byla přitom znát ženská ruka, jež je uhnětla s citem.
Ve druhém jednání ovšem aktivita poněkud upadla a ve třetím se režisérka nevyhnula místům, kdy protagonisté přecházeli spíše bezprizorně z místa na místo, popřípadě ani to ne. Objektem zábavy zde, vyjma scény komediantů, zůstal víceméně jen Vašek.
Výrazným pozitivem inscenace se stala choreografie Ladislavy Košíkové, jejíž zásluhou se skočná z konce prvního jednání či scéna komediantů proměnily v zábavnou podívanou. Zajímavou a nosnou se stala i pohyblivá a dvoupatrová scéna Petra Matáska, která ovšem zejména v kontrastu s barevnými, víceméně dobovými kostýmy Zuzany Přidalové působila poněkud stroze, a navíc by z ní nezasvěcený divák asi těžko vyčetl fakt, že má představovat pole. Právě na poli se totiž celá opera odehrává, takže tu nenajdeme náves s domečky či světnici, jak tomu bývá obvykle. Hraní s minimálním množstvím kulis ovšem představuje pro režiséra těžký oříšek a taky se to tentokrát inscenaci vymstilo. Švecová, jakoby si nevěděla s tak velkým prostorem rady, nechává účinkující hrát v podstatě na několika metrech čtverečních uprostřed jeviště.
Světlou stránkou Prodané nevěsty je hudební nastudování Ondreje Lenárda, kterému se podařilo dosáhnout jemné plastičnosti zvuku; vytknout by se dala poměrně plochá agogika. Lenárdovi se podařilo hráče přimět, aby se vymanili z letité rutiny a z orchestru se snažil "vytáhnout", co se dalo, už předehra však ukázala, že potenciál, jenž z něho lze vytáhnout, je poměrně omezený.
Poslední věta se dá vztáhnout i na pěvce. Sbor pod vedením Pavla Vaňka zpíval standardně, stejně tak představitelé většiny vedlejších rolí. Za solidní průměr se dá označit výkon Dany Burešové jako Mařenky – zpívala s citem a rezervou, herecky byla přirozená a Jeníka i Vaška přitahovala svou živostí i šarmem. Její hlas se vyvinul a zní příjemněji než ještě před pár lety. To už neplatí pro představitele Jeníka Tomáše Černého. Pěvecky nedosahuje ani onoho průměru a jeho účinkování na 1. premiéře bylo o to větším rozčarováním, že zpívá v alternaci s Miroslavem Dvorským. Ve srovnání s ním byl příjemným překvapením spíše Jaroslav Březina jako Vašek, jak svým hlasovým, tak ztřeštěným hereckým projevem. Nejsuverénněji zahrál i zazpíval Luděk Vele v roli Kecala. Ta mu dokonale sedne, svou komikou spolehlivě rozesměje publikum a jeho zvučný bas se příjemně nesl zámeckým nádvořím.
Článek byl zveřejněn v časopise Harmonie (srpen 2008)