Na začátku to vypadalo docela slibně. Nejdřív jedenáct, pak devět různých aspirantů. Leckdo mezi nimi vypadal nadějně, skoro všichni byli občanští kandidáti sbírající 50 000 podpisů, většina z nich nebyla zkompromitována současným establishmentem. V řadě rozhovorů a politických diskusí jsme slyšeli kultivované projevy a občas i zajímavé myšlenky. (A k tomu pár estrádních výkonů Jany Bobošíkové – celkem příjemné zpestření.) Zkrátka se rýsovala jakás naděje.
Jenže to bychom nesměli být v Česku. Že jsme právě v této zemi, se ukázalo po prvním kole volby, ve kterém navzdory všem nadějím uspěli dva velmi protřelí politici, zcela svázaní se současnou parlamentní praxí a poměry v této zemi. (To, že jeden z nich se tvářil jako kandidát změny, na tom nic nemění.) Že bude jedním z finalistů Zeman, bylo jasné už delší dobu, ovšem to, že se mu stal alternativou Karel Schwarzenberg (který se ani neobtěžoval sbírat podpisy), znamenalo obrovské zklamání mnoha voličů, kteří ještě věřili v možnost, že to dobře dopadne.
Bylo docela zábavné v průběhu posledních měsíců pozorovat, jak se veřejné mínění překlápí tu tam, tu onam – podle toho, odkud dují silnější větry. Tak měl na samém počátku zdaleka nejsilnější podporu Jan Fischer, a není divu – jako premiér překlenovací vlády byl velmi oblíben. Masivní antikampaň, jež se proti němu vedla, jeho oblibu postupně srazila snad o dvě třetiny, a na čele žebříčku jej nahradil Zeman. Obrovská mediální a veřejná propagace pak v novém roce pro změnu vystřelila vzhůru Schwarzenberga. A třeba takovému Okamurovi létala podpora nahoru a dolů podle toho, jak se Česko zrovna vyspalo. Zkrátka a dobře volební chování tentokrát nebylo výsledkem rozumného uvažování, nýbrž momentálních (a dost proměnlivých) nálad.
Výzvě tříkrálové a podobným projektům tak nedalo ani moc práce přesvědčit, že Schwarzenberg je nadějí na změnu – i přesto, že tuto naději už opakovaně zklamal – a že jeho noblesa zachrání naši středoevropskou zemi. Nastala tak legrační situace, kdy Schwarzenberg získal podpodu velké části národa, přestože je místopředsedou vlády, která dnes balancuje někde na hraně osmiprocentní důvěry veřejnosti. Stačilo se chvíli tvářit, že k ní nepatří, a schovat Kalouska na čas někam do zákulisí. Napsat na plakáty „Neuhnu z cesty“ a neřešit, že z ní sešel už před pár lety.
Body mu to přineslo zejména u mladé generace, mezi kterou je kníže prostě cool a fakt dost hustej chlápek, kterýho si přece připne na klopu každej, kdo neni úplnej vymaštěnec. Co na tom, že jeho image se zcela míjí s politikou, kterou praktikuje v sněmovně a že o problémy lidí se nikdy nestaral – ani mladých, ani starých. Politické povědomí mezi facebookovou generací není moc valné – většina nedokáže o kandidátech nic kloudného říct a o tom, jaké zákony se projednávají ve sněmovně, nemá nejmenší zdání. Nehledě na to, co se tam projednávalo, když byl premiérem Zeman.
Jenže ona je tu ještě jedna skupina lidí. Sice nejsou aktivní na Facebooku, ale politiku sledují leckdy dost podrobně a životních zkušeností mají třikrát tolik. Přesně tak, je to taková ta otravná, nepohodlná sorta lidí, co to těm mladým perspektivním studentům jenom kazí, říká se jim myslím důchodci. Ti se totiž rozhodli, že si to nenechají líbit. Zemana si velká část z nich nepřála, a přesto mu tam nakonec ve druhém kole přišla hodit svůj hlas, protože Schwarzenberg prezidentem je pro ně jako špatný vtip a moc smutná představa.
Je to vlastně nejstarší generace, která nás všechny vybavila na naši životní cestu, ale my jí to splácíme zatraceně mizerně. Její životní úroveň se ve vztahu k průměrnému příjmu stále propadá, ve společnosti je vnímána jako obtížný hmyz a realita nemocné babičky na šumpersku nemá nic společného s tím, jak si žije mladá generace uprostřed Prahy. Pražané často nemají vůbec ponětí, jaká bída je v některých částech republiky, a prosperující člověk nikdy nepochopí, jak vážnou věc může pro staré a nemohoucí lidi z vyloučených lokalit či chronicky nemocné a postižené znamenat každý druhý krok této vlády. Vlády, která se rozhodla řešit finanční situaci v zemi na úkor těch, co se nemohou bránit, ač ji provází tolik korupčních kauz jako žádnou předtím.
Karel Schwarzenberg pro všechny tyto zákony bez uzardění hlasoval.
A nyní se ten člověk ocitl ve druhém kole, jsa adorován a vynášen do nebes. Ne pro politiku, již dělá, jen pro svou image nonšalantního šlechtice. Jiří Mádl s Marthou Issovou by bývali tu bábu s dědkem zase rádi přemluvili, jenže ti už se podruhé nedali. Většina z nich sice dobře ví, že Miloš Zeman je kontroverzní osobnost s arogantním vystupováním, ovšem Schwarzenberg jako pokrytec a Kalouskova loutka pro ně nebyl použitelnou alternativou. Já sám znám hned několik lidí, kteří o Zemana jako prezidenta nestáli, ale když viděli, kdo stanul proti němu – a jak vlezle je prosazován – rozhodli se mu hlas do urny hodit.
Dali najevo, že republika není zvědavá na aroganci hlavního města a že když kandidát je asociál, nepomůže mu ani sebevětší noblesa.
A tak se stalo, kterak knížecí příznivci významně přispěli k tomu, že byl Miloš Zeman zvolen prezidentem ČR.