 |
Jeho repertoár byl nesmírně rozsáhlý a sahal od skladeb 14. století po soudobou hudbu. Na jedné straně spoluzaložil autentický barokní orchestr Collegium Musicum 90, na druhé premiéroval přes 100 děl současných skladatelů. Byl považován za odborníka na sborový repertoár, zároveň však dirigoval velké symfonické orchestry, komorní soubory a stejně tak operu. Jeho rozkročení bylo velmi široké a možná i to je jedním z důvodů, proč stál trochu v pozadí soudobé dirigentské špičky.
Špičkovým interpretem však bezpochyby byl, což dokládá dlouhá řada ocenění, mezi nimi Grammy za nahrávku Brittenova Petera Grimese, pět Gramophone Awards či Nahrávka roku 2001 za provedení Druhé symfonie Vaughana Williamse s London Symphony Orchestra. Stal se nositelem Řádu britského impéria.
Hickox studoval skladbu na Královské hudební akademii a hru na varhany na Queen's College v Cambridge (na tento nástroj se začal jako dítě učit okamžitě, jakmile dosáhl nohama na pedály). Velmi brzy se adaptoval jako varhaník a sbormistr v kostele ve svém rodišti Stokenchurch. Již ve svých 23 letech založil soubory Richard Hickox Singers a Richard Hickox Orchestra, později přejmenovaný na City of London Sinfonia (dnes jeden z předních britských orchestrů), s nímž už dva roky nato koncertoval na BBC Proms. Delší dobu strávil u Londýnského symfonického sboru a postupně se představil v čele nejvýznamnějších ostrovních orchestrů, stejně jako řady těles na kontinentu. V 80. letech už byl vyhledávaným dirigentem, který střídal pódia v Evropě, Americe, Asii a posléze i Austrálii a vystupoval s nejprestižnějšími orchestry – Berlínskými filharmoniky, Newyorskou filharmonií, BBC Symphony Orchestra, Orchestre de Paris, Leipzig Gewandhaus, Mozarteum Salzburg či Královskou filharmonií v Liverpoolu. Největší pouto jej však v posledních letech vázalo se zmíněnou City of London Sinfonia, London Symphony Orchestra a BBC National Orchestra of Wales, v nichž působil jako šéfdirigent či hlavní hostující dirigent. Věnoval se s nimi převážně odkazu britských autorů, ať již šlo o Elgara, Williamse, Brittena či méně známé skladatele. Byl považován za jednoho z nejlepších interpretů této hudby, což dokládají výše zmíněná ocenění.
 |
Hickox také stanul v čele několika hudebních festivalů včetně operního festivalu v italském Spoletu, založeném Gianem Carlo Menottim, kde sám řídil Straussova Růžového kavalíra, Janáčkovy Příhody Lišky Bystroušky, Menottiho Konsul či Prokofjevovu Vojnu a mír. Opeře se Hickox věnoval od 70. let a během své kariéry se představil mj. ve vídeňské Státní opeře, Washingtonské opeře, opeře v Los Angeles, především však v Královské opeře Covent Garden a Anglické národní opeře, s nimiž pěstoval dlouholetou spolupráci. Od roku 2005 byl hudebním ředitelem Australské opery v Sydney a měl jím být až do roku 2012.
Jakkoli byla jeho doménou především anglická hudba, věnoval celou jednu sezónu ve Walesu českému repertoáru, k němuž měl blízký vztah. To platí především pro Dvořáka, jehož Rusalku kdysi označil v rozhovoru pro Harmonii za svou pravděpodobně nejoblíbenější operu. Nezůstal však u ní a v koncertní verzi uvedl například Dimitrije, což je počin ne zrovna běžný nejen v zahraničí, ale ani u nás. S Dvořákovou První symfonií se zase představil v čele Pražských symfoniků v roce 2004 na Pražském jaru.
Vzhledem ke svému mimořádně rozsáhlému repertoáru byl Hickox vyhledáván jako jeden z nejflexibilnějších dirigentů současnosti. Pracoval velmi rychle, avšak s neochvějnou jistotou a potřebnou dávkou perfekcionismu. Byl oblíbený mezi hráči, neboť dokázal sál či zkušebnu naplnit energií, entuziasmem, spontaneitou a zapálením, s nímž každé dílo studoval. Sám k tomu poznamenal: "Jakkoli je vaše dirigentská technika dobrá, bez vnitřního zápalu pro hudbu nemá žádnou hodnotu." Byl znám jako mimořádně nadaný muzikant, otevřený, upřímný a dobrý přítel. Jeho styl se vyznačoval výstavbou dlouhých melodických celků, propojováním frází do jakéhosi celistvého hudebního toku. I při nahrávání upřednostňoval zejména architektonickou výstavbu díla a koncertní atmosféru, takže namísto kratších sekvencí (jak je to dneska běžné) nahrával raději větší celky. Právě nahrávání (měl exkluzivní smlouvu s firmou Chandos) tvoří významnou část Hickoxova odkazu, když zahrnuje neuvěřitelných 300 titulů různých období i stylů. Jeho pracovní zátěž byla obrovská a možná i ona se stala příčinou jeho předčasného úmrtí.
Tím posledním, co milovník windsurfingu a fotbalu Richard Hickox realizoval svou taktovkou v operním stánku, byly příběhy Brittenova Billyho Budda a Janáčkovy Emílie Marty ve Věci Makropulos. Jeho vlastní příběh se uzavřel v listopadu.
Článek byl zveřejněn v časopise Harmonie (únor 2009)
V článku byly použity fotografie z následujících zdrojů: