Alternativa první: Česká strana sociálně demokratická
ČSSD volit neplánuji. Pokud strana míní oslovit potenciální voliče prostřednictvím show Michala Davida, Kateřiny Brožové a podobných zjevů české pseudoumělecké obce, pak asi nepatřím k té pravé cílové skupině. Od doby, kdy se v čele sociální demokracie ocitl Jiří Paroubek, nabrala ČSSD kurs výrazněji doleva, čímž se vzdálila mým představám o vhodném vládním subjektu. Paroubek pro mne navíc už od doby, kdy seděl na pražském magistrátu, není zrovna důvěryhodná osoba. Sociální demokracie kromě toho pod jeho vedením nabrala na konfliktnosti, což taky není dobře. Co naplat, že v sociálnědemokratických vládách byli lidé, kterých jsem si vážil – Otakar Motejl, Pavel Dostál, Pavel Rychetský, Jan Mládek, Pavel Mertlík…
Rovněž nemám důvěru ve zodpovědné hospodaření této strany, i když v tomto ohledu si s konkurencí nezadá – někdo možná věnuje větší úsilí líbivým tlachům o nezadlužování, ale v reálu byly pohromou pro státní rozpočet vlády těch i oněch. Kvituji proevropský kurs, naopak mi vadí podle mého soudu nedostatečný důraz na garanci osobních práv a svobod, což se projevuje například v diskuzi o prolomení limitů těžby uhlí a případném důsledku v podobě přestěhování obyvatelstva. A konečně nepřípustný je i zjevný tlak na média, i když to také rozhodně není výsada ČSSD.
Alternativa druhá: Občanská demokratická strana
Jako člověk, který propaguje slušnost, morální zásady a havlovský odkaz, pochopitelně nebudu volit stranu, jejímiž běžnými praktikami jsou takové, které stojí na hranici zákona, nebo za ní. Strana, která je schopná udělat krajským lídrem a posléze ministrem vnitra člověka, který je prokazatelně propojen s organizovaným zločinem, představuje skutečnou hrozbu pro demokratickou správu země. Role Ivana Langera v řadě kauz, mj. v případu Krakatice, kde figuruje jako Íčko a ve které byli zastrašováni vyšetřovatelé, již chtěli vypovídat, je skutečně děsivá. Podobně si lze vzpomenout na poslední volbu prezidenta. Poté, co se nepodařilo zvolit Václava Klause v první volbě, se odehrála druhá volba tak, že najednou začali houfně kolabovat zákonodárci, popřípadě byli nezvětstní, a když byla takto vytvořena potřebná většina, byl Klaus vyhlášen vítězem. Skupinky poslanců ODS držely doslova v zajetí zákonodárce jiných stran, které se jim podařilo získat pro Klause, a násilím jim bránily s kýmkoli mluvit. Klaus byl evidentně zvolen formou násilí a korupce a zahraniční reportéři tehdy referovali o znepokojujících poměrech v ohledu na demokratičnost volby.
A můžeme pokračovat dál – například kauzou Morava, kdy tento poslanec nabízel kompromitující materiály na poslankyni Zubovou. Tehdy se o tyto materiály zajímal předseda poslaneckého klubu ODS Tluchoř a dodnes sedí ve své funkci! Topolánkův důvěrník Dalík stejnou nabídku odmítl s tím, že má podobných materiálů dost. To je cynismus ve své vrcholné podobě. Ostatně samotná Topolánkova vláda vznikla získáním dvou přeběhlíků, kteří „najednou“ změnili názor. Dost výmluvné… Další kapitolu představuje kauza Čunek, dirigovanou podřízenou ministra Pospíšila Renatou Veseckou a přes zcela absurdní okolnosti zametenou pod koberec. Odvážný soudce Cepl ml. tehdy označil aktéry kauzy za mafii a ti dodnes zůstali na svých městech. No a dalo by se dlouho pokračovat, kupříkladu kauzou, kdy v regionu s vysokou nezaměstnaností byli zaměstnanci jisté firmy přinuceni zakroužkovat na volebních lístcích ODS, jinak jim podnikatel spřízněný s partají pohrozil vyhazovem. Demokraticky smýšlející člověk se nad něčím podobným děsí.
Pochopitelně mne nenechává klidným ani korupce, která bují v Praze, a obrovské sumy, o něž stát přichází v pochybných tendrech a přidělování státních zakázek. Opencard či Blanka jsou těmi nejviditelnějšími. Stejně tak ovšem známe značně podivné majetkové poměry exministra Řebíčka a dalších. Je vrcholem nehoráznostii, když strana, která prostřednictvím předražených zakázek, korupce a stejně tak naprosto nezodpovědným prohospodařením stovek miliard v době kupónové privatizace připravila stát o nepředstavitelné peníze, dnes poučuje, že se musíme uskrovnit, že musíme zvyšovat spoluúčast ve zdravotnictví apod.
Alternativa třetí: Komunistická strana Čech a Moravy
Nedomnívám se, že volba komunistů je tou správnou cestou. KSČM má v podstatě nereálný politický program, který si může dovolit propagovat, poněvadž nemá (a pravděpodobně nebude mít) vládní odpovědnost. Snadno se pak slibují levicové myšlenky, ale jejich uskutečnění obvykle vypadá jinak. Kromě toho KSČM je strana, která dnes sice funguje na základě demokratických principů (a co do politické kultury by dnes mohla jít některým jiným partajím příkladem), ale stále představuje jakousi kontinuitu se starou KSČ, neboť v ní působí lidé, kteří se podíleli na režimu před rokem 1989, a to je pro mě nepřijatelné. Na straně je navíc vidět stará, zkostnatělá struktura, která rozhodně není kompatibilní s érou 21. století.
Alternativa čtvrtá: TOP 09
Na začátku bychom se měli ptát: Co je TOP 09? Je to strana, která vznikla odštěpením části lidovců a nabalením dalších lidí. Pokud jsem kdy choval sympatie k některým příslušníkům lidovců, pak určitě ne k těm, kteří dnes tvoří kandidátku TOP 09. Je to totiž sorta protřelých politiků, kteří vládli jednou s ODS, podruhé s ČSSD a jsou typický vzorkem reprezentace naší poslanecké sněmovny a tamních praktik. Skutečným šéfem je Miroslav Kalousek, který chtěl před čtyřmi roky sestavovat vládu s podporou komunistů, později působil v Topolánkově vládě jako ministr financí, který byl pro část ODS příliš málo pravicový (i kvůli tomu Tlustý a Schwippel položili vládu), a dnes hájí pro změnu ty nejpravicovější názory a trousí bonmoty typu, že ODS je slušná sociální demokracie. Za Kalouskova působení ve funkci náměstka ministra obrany pro rozpočet v 90. letech proběhla řada podivných zakázek, kdy byl prohospodařen majetek ministerstva. Pro toho, kdo nepamatuje: Za značně vysokou cenu byly oproti původnímu plánu nakoupeny zastaralé bulharské padáky, na nichž se později zabili dva čeští parašutisti. O pár let později se absurdním obchodem roku stala naprosto nevýhodná výměna stíhaček za staré polské vrtulníky. Celé Kalouskovo působení na ministerstvu provází úzké osobní kontakty na zbrojaře Hávu, který byl později vyšetřován v Německu. Háva figuruje i v kauze Kalouskova bytu, který Kalousek získal za podivných okolností poté, co byl zavražděn jeho švagr. Byt měl hodnotu sedmi milionů, švagr tehdy Kalouskovým dlužil rovněž sedm. Jaká to náhoda… O Kalouskovi se mluví též v souvislosti s příbramskou mafií. I zde se vyšetřovatelé bojí vypovídat.
A Kalousek není sám. Kandidát TOP 09 Šustr (nyní už exkandidiát) se nachytal na vějičku novinářů, když mu nabízeli úplatek. Samozřejmě přijal. Poslanec Laudát pro změnu uzavřel s pražským primátorem Bémem tajnou dohodu, která zajistila setrvání ve funkci neblaze proslulého starosty Prahy 5 Jančíka. A kdo zná alespoň trochu poslance Severu, ten ví, na čem je. Nyní si tahle banda postavila do čela oblíbeného Karla Schwarzenberga, počala se tvářit velmi seriózně a spousta lidí skutečně naletěla. Vůbec nevadí, že Schwarzenberg je pouze jakousi loutkou, která má přitáhnout voliče a jejíž skutečný vliv je zanedbatelný. Sám dokonce přiznal, že na tvorbě volebního programu se vůbec nepodílel. A když jsem u toho programu, tak je třeba podotknout, že jestliže komunisté představují levicový extrém, pak TOP 09 je pravicový; její recepty jsou nereálné, nemají nic společného s politikou etablovaných stran v západní Evropě a vedou ke zbídačení obyvatelstva. A je opět vrcholem drzosti, když politici typu Kalouska, Parkanové a spol., kteří figurovali u řady podivných kšeftů hned v několika vládách a kteří odhlasovánímm loňské daňové reformy způsobili značný výpadek veřejných financí, nyní zasílají složenky s výzvou k úhradě státního dluhu.
Alternativa pátá: Věci veřejné
Věci veřejné představují svěží vítr v letošní kampani. Její kandidáti jsou většinou skutečně neokoukaní, jejich styl má úroveň, sympatický je jejich záměr bojovat proti korupci. Předseda Radek John jakožto bývalý investigativní novinář zjevně podrobně zná neduhy české politiky, ví, „jak to chodí“, a nebojí se na to upozorňovat. Jenomže jak věřit člověku, který se tváří transparentně, ale přitom se ukáže, že podváděl svou ženu a řadu let jí tajil nemanželskou dceru? Když podváděl v soukromí, proč by neměl podvádět v politice? Mimoto i u něho a jeho strany se začaly objevovat spekulace ohledně způsobu získání majetku…
Alternativa šestá: Křesťanská a demokratická unie – Československá strana lidová
KDU-ČSL byla vždy proslulá jako ona korouhvička, jež se otáčí podle toho, kterým směrem vítr fouká. Bylo málo vlád, ve kterých neseděli její ministři. Poté co se odštěpila TOP 09, je strana čitelnější a pro mě daleko sympatičtější. Její program je umírněný, její jednání také a její představitelé nejsou spojeni s aférami a skandály. V okolních zemích (Německo, Rakousko), ale i jinde představují křesťanskodemokratické strany vždy jednu ze dvou největších stran a lidovecká frakce v Evropském parlamentu je dnes nejpočetnější. Lístek KDU-ČSL však přesto nejspíš nehodím, neboť nejsem křesťansky založen a zcela nesdílím její politické názory například ohledně potratů.
Alternativa sedmá: Strana práv občanů – zemanovci
Miloš Zeman je kontroverzní postava – na jednu stranu bezesporu inteligentní a schopný politik, na stranu druhou pověstný politický dinosaurus. Problém jeho nové strany je v tom, že jde ve skutečnosti o projekt Miroslava Šloufa, postavený na jediné osobnosti, i když spolu se Zemanem bylo vzkříšeno i několik jeho souputníků z dřívejších dob. Těžko volit stranu, zbytek jejíchž kandidátů je veřejnosti zcela neznámý a od něhož neví, co může čekat. Jinak s programem Zemanovců v mnoha ohledech souhlasím, na druhou stranu jejich image a prezentace v rámci volební kampaně z nich nečiní sdružení, jež by mě lákalo volit.
Alternativa osmá: Strana zelených
Před minulými volbami mi byla nejsympatičtější, a to jak v otázkách programu, tak ve věci politické kultury. Čeští Zelení rozhodně nebyli žádní radikálové. Těžištěm jejich programu byla a stále je šetrnost k životnímu prostředí, liberální náhled na svět, důraz na lidská práva, proevropský kurs, podpora vzdělání a vědy. Chybí dogmatické vymezení na levici či pravici a ve veřejných diskuzích jakož i v politice samotné straničtí zástupci jednají kultivovaně, konstruktivně a s důrazem na program namísto osobních invektiv. Bohužel angažmá v Topolánkově vládě nebylo dvakrát šťastné a rozkol ve straně jejímu vedení ubral na důvěryhodnosti. Osobní vztahy jednotlivých aktérů nicméně nikdo nerozklíčuje a v politice by nás měly zajímat výsledky, které v ohledu na počet zelených poslanců ve sněmovně určitě nebyly malé. Skandály provázející představitele jiných stran se taktéž nekonaly. Zelené strany jsou například v německy mluvících zemích již po několik desetiletí stabilní parlamentní silou a jimi prosazovaná témata do agendy státu rozhodně patří. A tak pravděpodobně, letos stejně jako před čtyřmi lety, dám svůj hlas Straně zelených, i když právě ona má z uvedených osmi stran šanci nejmenší. Ostatně ten, jenž byl symbolem nové doby a na jehož odkaz se dnes zapomíná, vyjádřil podporu právě této straně. Václav Havel.