Teď tu máme půl deváté večer a v rádiu běží fotbalový zápas mezi Peru a Argentinou. Když místní dají gól, šílí komentátor srovnatelně jako Záruba v závěru hokejového finále v Naganu. Rádio je jedním ze způsobů, kterak procvičovat španělštinu. Tím hlavním je však intenzivní jazykový kurz, který univerzita poskytuje před zahájním semestru pro studenty ze zahraničí. Je to chvályhodné, nicméně pokud v místnosti sedí (odhadem) 40 lidí, pak ta intenzita trochu pokulhává. Na počátku byla organizace poněkud zmatečná (Latinoameričané se nezapřou), úkoly nejednoznačné a člověk někdy nevěděl, jestli hodina vůbec začne, nicméně teď už se to ustálilo a snad to bude mít nějaký výsledek. Píšu „snad“, poněvadž moje schopnost pochytit cizí jazyk je srovnatelná s pohybovým nadáním Karla Gotta.
A to se přitom snažím. Mohl bych napsat ódu na náš Park novinářů, o kterém jsem se zmiňoval minule, protože je to nejlepší místo, kde se můžu soustředit na španělskou učebnici a slovíčka v ní uvedená. Je smutné zjišťovat, že po velmi poctivém, opakovaném a oboustraném procvičování si jich ve výsledku pamatuju možná 20 %. Ale co, někomu zas nejdou jiné věci… Každopádně park je místem palem, kvetoucích bylin a zeleně vůbec a takových míst je v Limě pramálo. Jediné, co je poměrně nesnesitelné, jsou zmrzlinářské vozíky, které se soustavně snaží přitáhnout pozornost troubením na gumové trumpetky. V peruánském kontextu to není nic zvláštního, tady se všichni projevují mnohem výrazněji než v Evropě, ale je to na zabití. Přitom neustálé troubení aut a autobusů mi už ani nepřijde.
Zatímco své sousedy potkávám zatím minimálně, další intenzivnější kontakt se španělštinou mi poskytuje Juan Diego. Příznivci klasické hudby možná zavětřili, ale o jednu z nejzářivějších hvězd současné opery, místního rodáka Juana Diega Flóreze se bohužel nejedná. Bývá zvykem, že v řadách svých studentstev hledají univerzity dobrovolníky, kteří se věnují přijíždějícím studentům a pomáhají jim zorientovat se tam, kam právě dorazili. V Limě je tomu nejinak a Juan Diego se věnuje právě mně. Vzhledem k tomu, že však studuje na jiné součásti univerzity nežli já a bydlí v distriktu Miraflores, což je odsud kus cesty, mi poradil, že nedaleko od mého bydliště žije dívka, která studuje tam co já, tak že nemám váhat ji zkontaktovat, že mi může taktéž v lecčems poradit. Šel jsem tam, ale dlouho jsem se ostýchal, protože představa, že zazvoním u cizího domu a začnu ze sebe soukat jakousi anglicko-španělskou hatmatilku, byla přliš depresivní. Uvažoval jsem proto, že na ni raději počkám venku, a nemusím asi říkat, že jsem se pěkně načekal. Ale to příliš nevadilo, protože jsem si za tu dobu skvěle procvičil minulý čas i podmiňovací způsob ve všech slovesných třídách. Nakonec jsem se osmělil a zazvonil, ale nikdo nepřišel, tak jsem si řekl, že to zkusím nazítří. Na zvonku bylo napsáno MALOGRADO, tak jsem si říkal, že ji třeba dohledám přes Facebook. Hledal jsem ji tam i onde, spílal zoufalému připojení, ale nedařilo se. Akorát jsem ji litoval, že má takové jméno – „malogrado“ totiž znamená něco jako „špatný“. Když jsem ji nezastihl ani další večer, hledal jsem ji na internetu znovu. Trvalo mi celé dva dny, než mi došlo, že celé hledání bylo zbytečné, neboť MALOGRADO na zvonku znamená, že je rozbitý.
No tak jsem rád, že jste se zasmáli… Nakonec jsem mluvil s její sestrou a ta mi poradila, ať se zastavím ve čtvrtek. Tak uvidíme. Všechny srdečně zdravím a jdu něco drobného pojíst.