Těžko dnes můžu začít něčím jiným nežli svou studijní návštěvou Cuzka. Jel jsem autobusem na noc a docela dobře se v něm vyspal, takže přes nevlídné počasí, jež v Andách panovalo, jsem měl docela energii na práci. Na náštěvu knihovny místního Centra Bartolomé de las Casas (jméno významného františkánského misionáře, který se zasazoval o práva Indiánů) 
jsem měl pouze jeden den a jedno odpoledne, takže jsem se musel činit, co to šlo. Odešel jsem odtamtud proto v pátek večer jen se vyspat do hostelu a druhý den ráno se tam opět vrátil. Nalézt materiály relevantní pro mou práci stálo docela úsilí; popravdě jsem jich tam doufal objevit víc. Nicméně i takhle jsem si odnesl kopie řady dokumentů, jež jsem pak ještě studoval v neděli na pokoji, kdy knihovna byla zavřená. Měl jsem štěstí, že počasí bylo mizerné, neboť mi aspoň nemuselo být líto, že nechodím někde po městě a neobdivuju, co jsem loni minul. Cesta zpět do Limy pro mne z hlediska spánku nebyla zdaleka tak výživná, a tak jsem prospal skoro celé pondělí.
Druhá věc – kterou jsem avizoval už posledně – bylo představení Pucciniho opery Turandot. Místem konání byl v podstatě zatřešený open-air prostor (ano, je to oxymorón, ale všichni snad chápou), což opět způsobilo kontaminaci hudby ruchy zvenčí. Představení bylo avizováno 
jako velká show a podíleli se na něm interpreti z různých koutů Latinské Ameriky. Mezi lidmi, kteří přišli, mělo úspěch, ale mě popravdě moc neoslnilo. Scénické provedení veskrze tradiční s určitými moderními prvky (např. balet), orchestr i sbor velmi slušné a kvalita sólistů značně rozlišná. Ženské výkony byly dobré, zejména pak Miky Mori v roli Liu, ovšem s pěvci-muži to bylo horší a tenorista Sergey Nayda mi v árii Nessun dorma připomínal jistého umělce Státní opery Praha jménem Igor Jan, u něhož divák trne, jak ty vysoké tóny dopadnou.
Příjezd na představení do Parque de la Reserva byl trochu stresující, neboť Limané tento název používají pro dva různé parky a taxikář měl zrovna na mysli ten druhý. Tady to ale není nic zvláštního. Nedávno jsem se potřeboval dostat na křižovatku tříd 28 de Julio a Paseo de la República, a tak jsem ve čtvri San Miguel, kde jsem se zrovna nacházel, nastoupil do jednoho combi, jehož posádka avizovala trasu právě přes třídu 28 de Julio. Byl jsem proto poněkud zmaten, když jsem se po hodině jízdy ocitl v místech, kam bych se jindy nevypravil. Později se ukázalo, že v Limě jsou dvě ulice, které se jmenují 28 de Julio, a co víc – obě křižují Paseo de la República! Nicméně jsem toho využil, a protože jsem měl s sebou fotoaparát, udělal jsem si dlouhou okružní procházku po čtvrtích El Agustino a Santa Anita. Jen bych byl býval klidnější, kdybych měl v ruce nůž. Více na fotkách a jednom videu pod článkem.
