Lima má nejstarší univerzitu na celém kontineně; založena byla už roku 1551. Když jsem podával přihlášku do výběrového řízení na studijní pobyt na Universidad de Lima, myslel jsem si, že jde právě o tuto instituci. Až tady jsem se dozvěděl, že tomu tak není. Universidad de Lima je velká soukromá univerzita, která letos slaví výročí 50 let od založení. Na této záměně jsem však nejspíše dost vydělal, poněvadž soukromé vysoké školy mívají v Americe mnohem vyšší úroveň nežli ty státní. Vybaveností školy se jedná určitě o nejmodernější univerzitu v zemi a patrně i jednu z nejmodernějších v celé Latinské Americe. Taky že tu místní lidé platí celkem tučné poplatky za studium a není divu, že se z toho ve výsledku stává škola pro potomky z nejvyšších vrstev společnosti, jaká žije v těch nejlepších částech Limy. Je to zvláštní kontrast vůči životní realitě průměrného Peruánce, která je někde úplně jinde. Jako by těch pár bohatých limských čtvrtí žilo jiný život nežli zbytek Peru a právě na universitě se ta exkluzivita dost odráží. O to je však pro mě cennější, že tady můžu díky nominaci své mateřské školy zadarmo studovat.
Přes to všecko zůstává faktem, že latinskoamerické univerzity se svou úrovní nacházejí někde zcela jinde než obdobné instituce, jak je známe z Evropy. Je to zkrátka třetí svět a všeobecná úroveň vzdělání se promítá do úrovně i těch lepších univerzit. Dva z předmětů, které tu mám zapsané, se věnují historii a nebudu daleko od pravdy, když napíšu, že probíraná látka odpovídá učivu nižšího stupně našeho pražského gymnázia. Při poslechu některých teorií a tvrzení naší přednášející mě svrbí jazyk, ale pokaždé si naštěstí uvědomím, že bych byl ve španělštině těžko schopen s ní polemizovat a taky že tohle učitelé nemívají moc rádi, a tak raději mlčím. Že by studenti věděli, kdy začala a skončila druhá světová válka, rozhodně není žádná samozřejmost, tomu se ovšem nelze divit vzhledem ke všeobecné kvalitě zdejšího nižšího a středního školství. 
Povinná školní docházka a vybavenost školskou infrastrukturou není v některých částech Peru dosud vůbec pravidlem, a co se nemnohých středních škol týče, běžnou praxí je tam dohoda učitele se studentem typu: Jestli chceš projít, dones mi 100 solů a bude to OK.“ Co je pro mě na přednáškách z historiografického hlediska zajímavé, je přeci jen trochu odlišná perspektiva výkladu světových dějin, která v Česku i přes moderní trendy setrvává do značné míry v zajetí europocentrismu.
Účel mého místního pobytu by nebyl dostatečně naplněn, kdybych se nevěnoval sběru podkladů pro svou diplmovou práci. Snaha o získávání oficiálních dat je – tak jako jakékoli jednání s peruánskými úřady – poměrně zdlouhavou záležitostí, leč věřím (anebo spíš doufám), že nakonec dostanu, co potřebuji. V nejbližších dnech se budu muset probrat některými klíčovými dokumenty nemalého rozsahu a vůbec se mi do toho nechce, ale zároveň sám sobě říkám, že přesně tohle si nesmím říkat. Teď si však půjdu udělat něco k obědu, neboť hlad už se pořádně ozývá. Pokud náhodou také zrovna konzumujete, přeji vám dobrou chuť!