Na doporučení naší veselé vyučující španělštiny jsme v pátek navštívili klub Peña Del Carajo, který se nachází v Barranku a místními je velmi oblíbený. Hraje se tu klasická klubová hudba, ovšem v jakémsi latinskoamerickém podání, a ve výsledku tak jde de facto o mix salsy s moderními styly. Popravdě jsem čekal, že to bude autentičtější, ale mainstream holt dorazil 
už i sem. V tomto místě je ale zapotřebí poznamenat, že Peruánci jsou vskutku upřímní vlastenci, hrdí na svou zem, kulturu a přírodu, a tak veškerou globalizační náplavu přizpůsobují svým návykům. Takže ani hudba v těchto moderních limských klubech není prostá latinskoamerických prvků a v Peni navíc předvádějí pravé peruánské tance v přestávkách místní soubory, oděné ve slušivé stejnokroje. Nehledě na to, že v Limě existuje i řada skutečně autentických podniků. (Na kolika místech v Praze byste dnes hledali dechovku?) A týká se to i jídla: vedle řetězců typu Burger King či KFC si Limané založili vlastní, který se jmenuje Bembos a jehož fastfoodový sortiment respektuje zdejší stravovací návyky. A jestliže dědictvím Číňanů a Japonců, kteří sem ve druhé polovině 19. století přijížděli těžit guáno, je řada restaurací a hospod nazývaných Chifa, pak je to unikátní kombinace místní peruánské kuchyně s asijskou. Z místních lidí je cítit hrdost na Peru a já si často říkám, jaký je to rozdíl oproti Česku, kde spousta tradic končí v propadlišti dějin a kde se „vlastenectví“ projevuje tak maximálně nadáváním na EU.
Vzhledem k tomu, že časové relace tu oproti Praze bývají poněkud posunuté, jsme se z Barranka vrátili až nad ránem, a jelikož na sobotní dopoledne byla v rámci výuky naplánována návštěva Národního muzea, moc času na spánek nezbylo. Muzeum je velké a my jsme přišli shlédnout expozici věnovanou bolestné etapě nejnovějších peruánských dějin, a sice terorismu, který sužoval zemi v 80. a 90. letech. Maoistická organizace známá pod názvem Světlá stezka se zformovala v chudé horské provincii Ayacucho a spolu s hnutím MRTA organizovala únosy, výbuchy a brutální vraždy. Odhaduje se, že během konfliktu zemřelo téměř 70 000 lidí. Zajímavostí pak je, že v řadách vládních jednotek bojoval i současný prezident Ollanta Humala.
Odpoledne jsem měl sraz s Juanem, jehož rodiče se rozhodli pozvat mě na večeři. Předtím jsme se však byli podívat do San Isidra, kde se v oklopení moderními budovami ukrývá pyramidální pozůstatek předkolumbovské kultury Lima, po níž se celé město jmenuje. Huaca, jak se tato stavba nazývá, sloužila jako chrám a architektonicky se jedná zas o něco úplně jiného nežli v případě inckých staveb v Andách. Veškeré úhly a sklony jsou samozřejmě založeny na přesných matematických propočtech.
Podle toho, jak vypadala večeře, bych řekl, že Juanova rodina bude patřit k nejbohatší limské vrstvě. Jeho otec je členem místního Regata Clubu, který má v přímořské čtvrti Chorrillos vlastní restaurace, hotely a také svou pláž. Takže jsem se navečeřel opravdu velmi dobře, a ještě s výhledem na oceán. Připomnělo mi to filmy ze 70. a 80. let odehrávající se právě v Latinské Americe, například Honbu za diamantem, kde se Michael Douglas pachtí v chudém, zapomenutém kolumbijském vnitrozemí, aby na konci zúčtoval se záporáky v jejich paláci v Cartageně. A podobně některé praštěné snímky dvojice Terrence Hill – Bud Spencer. Je to skutečně tak, akorát s tím rozdílem, že Juanův otec není záporák, ale milý člověk.